Už jako malá holka jsem měla vybraná jména pro své budoucí děti. Ale s odstupem času se výběr jmen střídal a měnil. Již dříve vybraná jména mizela v propadlišti dějin a přicházela nová, pro naše ucho „neokoukaná“.
Od začátku vím, že bych chtěla mít manžela u porodu – po celou dobu.
Má druhá dcerka ještě nenarozená si usmyslela, že se v 7. měsíci těhotenství otočí a bude si pěkně sedět koncem pánevním (tedy zadečkem dolů) a že už se neotočí. Tudíž mi nastaly ty očekávané, ale běžné problémy co se toho týká.
Když jsem byla těhotná, bála jsem se mnoha věcí. Kupodivu jediná věc, ze které jsem neměla strach, bylo kojení.
Ještě první dva týdny po porodu jsem žila v představě, že všechno perfektně zvládám.
Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, že většina problémů i "problémů", které jsem za poslední měsíce (coby těhule a posléze i matka) prožila, by zřejmě nenastala, kdybych do svého mateřského stavu nevstoupila plná nereálných očekávání a naivních představ.
Zpětně si uvědomuji, že jsem neměl nijak velký strach o Laďku a dítě. Připadalo mi, že všechno probíhá tak, jak má.
Naše dula nám řekla, že při přirozeném porodu často přichází moment, kdy už jsou bolesti tak silné a všechno už trvá tak dlouho, že si žena myslí, to je konec, to se nedá vydržet, teď už asi umřu.
Zatímco porod jsem vnímala jako dovršení všeho, nač jsem se v těhotenství připravovala, jako těhotenskou maturitu, jako mystický iniciační obřad, kdy jsem se z lehkovážné dívky změnila v dospělou a zodpovědnou ženu, na šest týdnů po porodu vzpomínám jako na období citových zmatků a urputné snahy o adaptaci na nové podmínky.
"Tenkrát" nic moc informací nikde nebylo, takže to, co jsem se dověděla v poradně, byl pro mně vlastně jediný zdroj .
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.