Často slyšíme o krizi rodiny a snad i o jejím konci. Skutečně se zdá, jako by rodina ve svém tradičním pojetí přestávala převládat.
Naše dcera nastoupila letošního září do 1.třídy základní školy. Výběr školy jsme pečlivě zvažovali, ovšem od 1. září tohoto školního roku došlo k zásadním změnám ve vedení školy.
Rodiče se ocitají pod tlakem, kupují svým dětem počítač již v první třídě, aby nezaostávaly za vývojem.
Motto: „Já nechci mít dítě, protože bych se nesmířila s tím, že nebude ve všem dokonalé.“ (Odposlechnuto v autobusu.)
Rodinné rituály jsou pro děti velmi důležité. Největší prostor pro jejich vytváření poskytují samozřejmě Vánoce a jim předcházející období adventu.
Opět nemá domácí úkol. Přes zákaz běhá o přestávce. Vyrušuje, nereaguje na napomínání. Surově napadl spolužáka. Odmlouvá, je drzý. Některé žákovské knížky se hemží poznámkami, a změna chování nepřichází. Mají vůbec smysl?
Mít poslušné dítě je cílem nebo přinejmenším snem nejen mnohého rodiče, ale samozřejmě i mnohého učitele.
Když se řekne nechtěné dítě, většina z nás si pravděpodobně představí novorozence odloženého v baby boxu, miminko anonymně předané kojeneckému ústavu, nebo galerii fotografií z internetových stránek Fondu ohrožených dětí.
Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Skok
