Opět nemá domácí úkol. Přes zákaz běhá o přestávce. Vyrušuje, nereaguje na napomínání. Surově napadl spolužáka. Odmlouvá, je drzý. Některé žákovské knížky se hemží poznámkami, a změna chování nepřichází. Mají vůbec smysl?
Mít poslušné dítě je cílem nebo přinejmenším snem nejen mnohého rodiče, ale samozřejmě i mnohého učitele.
Když se řekne nechtěné dítě, většina z nás si pravděpodobně představí novorozence odloženého v baby boxu, miminko anonymně předané kojeneckému ústavu, nebo galerii fotografií z internetových stránek Fondu ohrožených dětí.
Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?
Sourozenecké hádky, bitky, žalování, ukřivděné kňourání a svalování viny jeden na druhého, někdy i nadávání a naschvály. To je častá realita mnoha našich rodin s více než jedním dítětem.
Výchovné problémy některých dětí souvisejí s absencí pravidel v rodině.
Že to Angličané myslí s ochranou dětí skutečně vážně, jsme poznali po našem příjezdu do Velké Británie brzy.
Zima nám přináší mnohá zpestření života - lyžovat, bobovat a koulovat se můžeme opravdu jen na sněhu. To s sebou však přináší i nebezpečí úrazů.
Mezi jednu z velmi důležitých psychických potřeb, jejíž kvalitní uspokojování umožňuje rozvoj dítěte, patří jeho pevné zakotvení v životě. Každé dítě potřebuje někam patřit – k lidem, k místům i k věcem. To vše spoluvytváří jeho identitu.
"Každý muž chce syna, ale podvědomě touží po dceři..." Tomuto tvrzení dá za pravdu mnoho mužů. Proč však je tomu tak? Otcové jsou totiž prvními muži v životě svých dcer a ony většinou posledními ženami, které ještě dokážou ovlivnit...
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Skok
