 
Jako malá jsem kreslila svá psaní Ježíškovi každý rok. A jednou mi dokonce odpověděl - byla jsem ohromena.
 
V okně svítí maminčin svícen a já rozložena na posteli přikryté umně zarovnaným přehozem bilancuji. Je Silvestr. Rok odchází a zároveň přichází další, nový. Ani nevím proč, ale jsem sentimentální každý rok v tuto hodinu
Teď, když Vám mám popsat ony situace a to, jak jsme se cítili, musím se jen smát, přestože právě tehdy se mi chtělo únavou málem plakat.
Jaro se kvapem blíží a už několik týdnů v rodině našich tří malých slečen pozorujeme, že se chichotavé hlasy culí nad každou dvojicí v objetí a neslyšně mňoukají něco o tom „oni se milují“.
Mám sestru. Vlastně až na prvních šest let mého života, mám ji pořád. Každá jsme jiná a mluvit mezi námi o rivalitě nemá smysl (alespoň jsem si to delší dobu myslela).
Popadne mne to každý rok. Tak proč ne i letos. Vždy před vánocemi mám pocit, že vše co čekalo jedenáct měsíců, právě teď už nepočká. A nejsem jediná bytost ženského pohlaví, kterou to před vánocemi cloumá.
Řeknu Vám, jestli přežitá krize posílí, někdy mám pocit, že než holky vypiplám, budu silná jako silnice.
Před pár lety jsem slyšela v televizi mluvit ženu, která hovořila o tom, jak je vděčná manželovi, že se s ní poctivě dělí v péči o děti a hlavně, jaký vývoj musela sama prodělat v požadavcích na partnerovo působení.
| Těhotenství | Dítě | 
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.