Hrdinové 14. ročníku si převzali ocenění na Staroměstské radnici v Praze.
Dnes se rodiče nemusí bát, že si jejich děti zlomí ruku. Ťukáním do mobilního zařízení se ruka nezlomí.
Když byly naší Wandě čtyři, měla kamaráda. Jmenoval se Pepík, bydlel s námi, všude s námi chodil a prováděl všemožné skopičiny. Vidět jsme ho nemohli – byl totiž neviditelný.
Narodí se vám holčička jako princeznička, no, fantazie, co víc chtít?!
Konec byl nakonec dobrý. Takový návrat marnotratného syna.
Robert špatně čte a píše. Vzhledem k jeho dyslexii to všichni tolerují, neznámkují jej a vlastně toho po něm ani mnoho nechtějí. Robert si na to již zvykl: přestal nosit domácí úkoly, připravovat se na hodiny. Proč také, vždyť je přece „nemocný“.
Když mi bylo patnáct, proležela jsem třičtvrtě roku v motolské nemocnici na onkologickém oddělení.
Pokud máme v rodině psa, jistě si jako rodiče klademe otázku, jak to všechno zařídit, abychom všichni zůstali zdraví a spokojení.
Obsluha byla vždy upřímně vyvedená z míry, že Oliver nesedí po celou dobu oběda se založenýma rukama u stolu, poslušně nečeká, na nic nesahá, nic nebere do rukou a nemlčí.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.