Rodiče malého Káji musejí být od rána do večera ve střehu. Nemine chvilka, aby kloučka nenapadla nějaká „divočina“.
Náš druhorozený syn je snem všech rodičů. Zvídavé dítko plné energie, které se celkem snadno daří přesvědčit, že nejlepší je to tak jak chceme my rodičové. O prvorozeném by se dalo říci, že je to, z výchovného hlediska, spíše noční můra.
Znám čtyřletého chlapce, který je vzorem živosti. Většinu dne proběhá, prolítá. Pokud ho někdo nutí chviličku tiše sedět, začne se vztekat.
Pískoviště je plné malých dětí, ale všechny dospělé zaujme jediný chlapeček. S vážnou tváří skládá z kamínků složitý obrazec a přitom se pořád ptá: „Mami, a už si pamatuješ, který dinosaurus troubil hřebenem, co měl na hlavě?“ Nebo: „Je Slunce těžší než Venuše?“
Dětský psycholog Václav Mertin v zajímavém rozhovoru na DVTV říká, že někdy je lepší plácnout dítě přes zadek než se mu vysmívat.
V dlouhodobé perspektivě jsou odměny a pochvaly zpravidla účinnější než tresty.
Představte si, že ještě existují zaostalé kraje, kde ženu k lékaři doprovází manžel, otec nebo bratr.
Z psychologického hlediska se u třesení uplatňuje podobný mechanismus jako později bití.
Názor aneb co vy na to, pane Topolánku, Paroubku, páni učitelé, rodiče?
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.