 
Dětský domov byl nevlídná budova, tak nevlídná, až nám z toho bylo úzko. Paní ředitelka nás přivítala, no, řekněme, bez přehnaného nadšení.
Historie našeho domova sahá až do roku 1949, kdy byl položen základní kámen. Tenkrát snad pro dětské jesle.
Paní Mirka se narodila jako druhá dcera v rodině hudebníka. Když jí bylo pět let, otec zemřel. Matka, vyučená kuchařka, musela začít pracovat. Vyvstala otázka, kam s holčičkami. Matka neviděla jiné východisko, než umístit děti do dětského domova.
Michalku jsme přijali s otevřeným srdcem, ale podcenili jsme přípravu Helenky na nového "konkurenta".
Listopad 89 bude mít v historii naší země vždycky zvláštní místo. Pro manžele Kábrtovy je však významný dvojnásob. V té době totiž vstupovali do manželství a jejich plány do budoucna se tedy netýkaly jenom věcí veřejných, jako tomu bylo u většiny nadšeného národa, ale hlavně věcí soukromých – chystali se založit rodinu, těšili se na miminko, radovali se z toho, že přijde do svobodné společnosti a svět se jim zdál růžový. Jenomže člověk míní a pánbůh mění a vytoužené miminko stále nepřicházelo.
Po necelých dvou letech Michalčina pobytu u nás nás čekal zápis do školy. Dlužno dodat, že k pojetí významu slova "škola" jsme v té době zdaleka nedorazili. Za velký dosažený úspěch jsme považovali, že si zapamatovala svoje jméno, a jinak jsme ji nechávali ve světě pohádek, kterým žila.
tak se jmenoval článek v časopise Reflex, kterým to pro mě všechno začalo. Poslední dobou jsem cítila rozladění z toho, kolik peněz ze svého "kapesného" utratím za sms, na nichž jsem téměř závislá, za knížky, jimiž už stejně náš byt přetéká, za hračky pro staršího syna, které ho baví pár dní nebo týdnů, a pak jeho zájem o ně upadá.
 
Motto: „Já nechci mít dítě, protože bych se nesmířila s tím, že nebude ve všem dokonalé.“ (Odposlechnuto v autobusu.)
V sobotu jsme slavili narozeniny. Byly to narozeniny, při kterých by celý dort byl nahrazen svíčkami, a ještě by jeho plocha nestačila, kdybychom chtěli dodržet dávné rituály. A plamen těch svíček by oslavenec jen stěží sfoukl.
 
Jsou pryč. Ještě před chvílí byl plný dům lidí, smíchu, hovoru, života. Dva měsíce odpluly kamsi do nenávratna, a už zase vyrážejí do světa, za kamarády, spolužáky, za svou samostatností. Ještě poslední objetí - ahoj maminko, v pátek jsme zase doma - a čárymáryfuk! je tu pusto a prázdno.
| Těhotenství | Dítě | 
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.