Byla jsem opět u mé maminky na návštěvě. Vracím se tam, jak tažní ptáci každý měsíc tak na tři, čtyři dny, kdy převálcuji se svou rodinou babiččin uklizený byt, její veselou povahu a dobrou fyzičku.
Většina žen vidinu nakupování vítá. Proč si nepřiznat- patřím mezi ně. Přesto mě od určité doby jímá hrůza představím-li si, koho všechno s sebou na ten nákup musím vzít.
Připadá mi to trochu jako hříčka přírody. Zrovna já, která přežila bez mrákot tři porody jen díky transu bolesti, já, která se bojím kapky krve jak čert kříže, mám třikrát rozhodovat, kdy píchnout holčinám ouška.
Myslím, že znáte pocit, kdy jste uprostřed lidiček Vašemu srdci nejbližších, milených, a přesto potřebujete alespoň na chvíli odejít si jeskyňkovat. Nevíte, co vlastně říkám?
Přála bych Vám vidět, jak si Terinka hned po ránu dokáže přihnout z plastové láhve.
Byli jsme s Kubou v kině.Ustrnula se nad námi babička a my měli volno.
A to Vám musím říct. Začalo to asi takhle. Nevím, který "čerchmant" mne to zavál do skříněk, které otevíráme párkrát do roka, ale byla jsem tu.
Tak takhle jsem si prodloužený víkend nepředstavovala. Začalo to ve středu, kdy Terezka přišla, byla celá rozhicovaná, pobekávala.
Bože ta rána, ta rána. Vypadá to, jako by nás stihla nějaká "rána osudu".
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.