Ten, kdo četl mé dva předešlé příspěvky, už ví, jak jsme společně s manželem prožívali dobu před porodem a samotný porod. Dnes bych se s Vámi chtěla podělit o zážitky a pocity z doby poporodní.
Bylo nebylo … nečekaně rychle, ale plánovaně jsem otěhotněla. Při pohledu na 2 čárky jsem byla mírně řečeno mimo. Myslela jsem si, jakou radost tím svému příteli neudělám, ale ouha, ono to tak nebylo.
Jsem žena, je mi třiatřicet, a nemám dítě. Mám hodně kamarádek, známých, od dětství i odnedávna, a všechny v mém věku, kromě jedné, která po tom velice touží, už porodily. Ani jedna z nich není od té doby šťastnější než před tím.
Zas ho mám plné zuby. Dorazí z práce skoro v sedm, zhltne večeři a už se zase uklízí s notebookem z našeho dosahu a hučí cosi o nedodělané práci.
Zamilovanost nemá mezi psychoterapeuty dobrou pověst. Pokládají ji za stav iluze, stav projektivního zkreslení, nebo dokonce za manickou psychózu – v každém případě za stav, kdy se ztrácí kontakt s realitou a k postiženému nedoléhají žádné racionální argumenty.
Před deseti lety se potkali dva mladí lidé - holka z Čech a kluk z Moravy.
Mužská a ženská logika, uplatněná na určitou situaci, může občas mít i humornou podobu. Pro příklad zajdu do rodinné historie a dám k dobru historku, kterou bohužel už neznám od přímých účastníků, ale od svého manžela.
Je správné, aby muž opustil těhotnou ženu, i když ji už nemiluje?
S prvním manželem jsem se znala 4 roky než jsme se vzali, s druhým manželem 4 měsíce… Problémem společnosti (potažmo mých známých) je, že první polovina na mě koukala jako blázen v prvním případě, druhá v tom druhém:o)
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.