Bylo to jako rána palicí do hlavy, když jsem navečer otevřel dveře do světnice a ten hrozivý a nečekaný zvuk se na mě vyřítil s plnou silou. Ticho! Děsivé hrobové ticho, znásobené jen plachým tikáním pendlovek ve světnici. Věc, kterou tento dům už dlouhé týdny a měsíce nepamatuje.
Tak jsem zase o zkušenost bohatší. Alan, prostřední (a v tuto chvíli asi nejdestruktivnější) z našich tří chorobně bujných dětí, rozbil rtuťový teploměr.
Zdálo se mi, že uplynulé dny jsou příliš jednotvárné a šedivé a nic se vlastně neděje. Není to pravda. Děje se.
Na začátku této historky jsem si říkala, jestli má vůbec cenu něco takového psát, ale pak jsem si řekla, že tento přístup se mě opravdu dotkl a ráda bych si přečetla i vaše názory a zkušenosti.
Medvěda ani vlka jsme naštěstí neviděli, Jana mě uklidňovala, že jsou plaší a zůstávají severněji dál od lidí. Ostatně našich šest dětí vydávalo dostatečný hluk na to, aby je zaplašily.
Okapy na naší chaloupce vycenily zuby a snaží se tvářit bojovně.
Když jsme v létě chodívali na písek, potkávala nás tam jedna stařenka, tak asi sedmdesátiletá, o dvou hůlkách, ale jinak čiperná, povídala si s námi, chválila Kryštůfka a občas mu udělala bábovku, i když bylo vidět, že ji při ohýbání bolí záda.
Protože si čtenáři přáli k nedávnému článku Umí ty děti ale překvapit jako důkaz i fotku, zde je.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.