Re: Tak ještě vyhnátnout

Já myslím, že je to individuální . Mám to naopak než Vy. Syn je o 7 let starší než první dcerka. Užila jsem si s oběma jako s jedináčky, Kubík už byl naprosto samostatný. Líbil se mi velký věkový rozdíl a maminky, které měly děti blízko od sebe jsem litovala, já měla proti nim pohodu. A pak přišlo nečekaně třetí. Nejdřív šok - jak to budu zvládat, ale ono to třetí fakt už není taková změna, nejmladší je ještě miminko (3 měsíce), ale tak nějak přibylo za pochodu a mám pocit, že jinak se téměř nic nezměnilo. Čas nebyl už před tím . Ani starší dcerka nežárlí, na sourozence už byla zvyklá, výhradní pozornost neměla nikdy. Pořád si říkám, že není možné, aby šlo všechno tak hladce, že se to přece musí změnit...
Manžel by chtěl čtvrté, ale říkám si, že už nejsme nejmladší, máme tři krásné zdravé děti a neměli bychom už pokoušet osud. I když pravdou je, že si sama s tou myšlenkou občas zahrávám. Kdysi se mě zdálo dvě moc a teď lituju, že jsme s nimi nezačali dřív, měla bych čtyři .
Velký rozdíl mezi prním a druhým byl daný mými zdravotními problémy a bohužel i několikanásobnou ztrátou v prvním trimestu.