Snad ví, co dělají... a nebudou jednou, po letech svého rozhodnutí litovat

Rozhodnutí některých žen nikdy nemít děti naprosto chápu a nekritizuji, jen si myslím, že někdy se nejedná o skutečně vlastní rozhodnutí. Pominu-li různé vážné zdravotní či sociální problémy, nebo upřednostňování práce a kariéry před založením vlastní rodiny, myslím si, že někdy je rozhodnutí ženy nerodit děti silně ovlivněno názorem partnera.
To je také případ jedné mé kamarádky. Přibližně patnáct let žije s partnerem, který vždycky tvrdil, že děti rozhodně nechce a nikdy chtít nebude. Zpočátku - kolik let toto období trvalo, vlastně ani nevím - si ta moje kamarádka (v mém vyprávění jí budu říkat Sára) myslela, že ho odmítání dítěte přejde, věřila, že je to jen otázka času. Ale spletla se. Její partner si natolik zvykl na svůj svobodný, požitkářský životní styl, že už by jej za nic na světě nevyměnil. Je pánem svého času i svých peněz, když zrovna nepracuje, intenzivně se věnuje různým koníčkům a na svou pohodu a štěstí by si nedal sáhnout. Proměny svých kamarádů, kteří již téměř všichni založili rodiny, pozoruje zdálky, buď nezúčastněně, nebo jsou mu dokonce některé historky o těžkostech rodičovství zdrojem škodolibého veselí. Jejich zkušenosti ho jen utvrzují v přesvědčení, že vlastní děti nechce. Ne že by mu děti vysloveně vadily, vůbec ne, své neteři dokonce nosí lentilky a ke všem možným příležitostem hezké dárky, ale doma prostě děti nechce a odmítá se kvůli případným potomkům jakkoliv omezovat. Postupem času Sára pochopila, že s ní touhu po dítěti opravdu nikdy sdílet nebude. Čekala bych, že se ocitne před bolestnou volbou: hledat jiného partnera, nebo se proti své vůli vzdát mateřství? Ale bylo to trochu jinak. Asi se podařilo nějak přelstít pověstné biologické hodiny, protože Sára postupně, pomalu životní styl svého partnera vzala za svůj a přišla na to, že jí vyhovuje a že děti do toho opravdu nezapadají. Někomu se může zdát smutné, že rezignovala, někdo to může chápat jako nemístné podřízení se názoru partnera, ale každopádně, co já jako kamarádka můžu posoudit, Sára je vyrovnaná, spokojená, nelituje. Napůl žertem a napůl snad i vážně říká, že teď už je stejně pozdě přehodnocovat rozhodnutí nepřivádět na svět žádné děti, tak to neřeší, ale já si myslím, že objektivně (vzhledem k jejímu věku) pozdě rozhodně není. Já to vidím tak, že přirozená touha po mateřství byla překonána atraktivním „náhradním programem“. Dokonce i snaha řešit otázku svatby se nějak vytratila, ale to už je jiná kapitola.
Přiznám se, že mi napřed bylo Sáry líto, ale když jsem ji lépe poznala, změnila se moje lítost spíše v obdiv a byly chvíle, kdy jsem jí dokonce tiše záviděla... To když se mému miminku klubaly zoubky-stoličky, v důsledku čehož jsem řadu nocí po sobě téměř nespala, nebo když jsem se zoufale snažila skloubit péči o mimi, studium, práci a sen o domácnosti ve stavu lepším než žalostném :o) Navzdory několika krizím, kdy jsem si sáhla na dno sil, jsem nikdy nelitovala, že mám dítě. I láska mezi mnou a mým manželem nabyla nových dimenzí, citové pouto mezi námi mi připadá silnější, vztah hlubší a ještě hezčí než dříve. Miminkovské a hlavně batolecí období bylo náročné, ovšem aspoň při zpětném pohledu mám pocit, že to stálo za to, přizpůsobit svůj život dítěti, vzdát se většiny volného času, zahodit své sobectví. Teď jsou naší dceři skoro čtyři roky a je pro nás nenahraditelným zdrojem štěstí, radosti, ... však to znáte, máte-li děti. Neměnila bych. Ale pamatuju si, že před tím, než mě asi tak v šestadvaceti letech náhle přepadla silná neodkladná touha po miminku, neviděla jsem jediný důvod, proč chtít dítě. Zlom, kdy jsem se na spolehlivou hormonální antikoncepci začala dívat nikoliv jako na úžasný vynález, ale v podstatě jako na jed, přišel nečekaně. A myslím si, že každá žena si k podobnému okamžiku zlomu musí sama dojít, no vlastně ne sama, ale ruku v ruce se svým partnerem. Oba musí cítit, že spolu chtějí děti, věřit, že to zvládnou, musí být odhodláni vzdát se některých svých nároků a zvyků atd. Nejsou-li toho oba schopni nebo k tomu ochotni, pak je asi lepší děti prostě nemít, protože mateřství je ohromnou zatěžkávací zkouškou a není cesta zpět...
Ať už se žena rozhodne nemít děti z jakéhokoliv důvodu, podle mého názoru si zaslouží, aby ji její okolí kvůli tomu ani neodsuzovalo, ani nelitovalo, je to zkrátka její soukromá věc a svobodná volba. Ale řekla bych, že žádná z dobrovolně bezdětných žen nedokáže odhadnout, jestli takového rozhodnutí jednou nebude litovat - třeba v době, kdy už bude na mateřství příliš stará. Myslím, že dost dobře nejde představit si pocity, touhy nebo výčitky, kterými si budeme procházet za deset nebo dvacet let.