Re: Chapu, i kdyz

děkuji, lépe bych to ani neuměla napsat.
Jsem doma téměř 12 let. Vůbec to neznamená, že nepracuji - mám naštěstí možnost pracovat z domova, když potřebuji odejít, tak si to většinou naplánuji tak, aby byl doma manžel. Dvě děti, které jsou již ve škole, chodily do školky maximálně na tři dopoledne týdně. Nemám dojem, že by o něco přišly - problémy v kolektivu nemají. Kromě školky měly vždycky dostatek sociálních kontaktů. když jsem je někomu svěřovala, tak vždy jen lidem, kterým mohu já osobně důvěřovat.
Naprosto chápu, že jsou zaměstnání a obory, kde nejde zůstat tak dlouho doma. Ale pak se člověk musí rozhodnout, kam až dojde, kam dá hranici. Je jistě rozdíl, jestli nechám na své děti většinu dne působit instituci od půl roku, nebo od tří let.
Sama za sebe můžu říct, že jen děti nejsou smyslem mého života. Do mého smyslu života patří, ale nejsou pro mne to jediné, bez smysluplné práce si svůj život také neumím představit. Ale jsou prostě určitá období v životě a některé věci si nechám na později - prostě proto, že teď mám malé děti.