Re: Vyhrocování tohoto problému na neúnosnou úroveň

Lizzie,
my sehnali po obrovských komplikacích LDN asi 4O - 50 km od města, kde babička (i její děti) bydlela. Připlácelo se měsíčně dost peněz, ale rádi jsme to platili. Za babičkou jezdila máma obden, strýc minimálně jednou týdně - na rozdíl od mámy stále pracuje. Vnoučata za ní jezdila, my se ségrou z Prahy jak to šlo. Když umírala, byly u ní obě děti a držely ji za ruku. Mně fakt přijde hrozně zjednodušené hlásat, že kdo neutírá rodičům zadek až do smrti, je sobec a nemá právo žít. Babička sama svému tátovi ten zadek utírala, umřel v 99 letech, poslední rok byl totálně mimo, nikoho nepoznával, dělal pod sebe... ale babička byla v domácnosti, kromě ní tam byli další tři dospělí (děda, máma, strýc). Dalo se to v pohodě zvládnout. Nikdo tomu staříčkovi nevyčítal, že žije nějak moc dlouho - i když děda ho rád neměl a byl na něj někdy dost zlý, třeba ho nepustil do obýváku k televizi, že ruší kecama. Všichni ti dospělí byli zdraví a poměrně mladí, babičce bylo 54 let, když její tatínek umřel. Pro mne bylo odjakživa samozřejmé, že když to JDE, tak se postarám. Ne proto, že je to "povinnost", ale prostě proto, že je to lidské, že to je z morálního hlediska nejsprávnější řešení. Jenže zároveň jsem byla vedena k tomu, že když to NEJDE, ať už z jakéhokoli důvodu, tak to prostě NEJDE a dělat si násilí, dělat něco "přes moc" je prostě špatně. I ten senior vycítí, kdy se o něj staráte jen z "povinnosti" a nejradši byste ho viděli v DD nebo rovnou v penálu a kdy to děláte prostě proto, že ho máte rádi a záleží vám na něm.
Můj syn ke mně žádnou povinnost nemá. Nebudu od něj vyžadovat, aby mi ten zadek utíral, kdybych to nedej Bože někdy potřebovala. Ani bych to po pravdě řečeno nechtěla, i když my babičce takhle sloužili všichni tři (matka, strýc, já) a nepřišlo nám to ani hnusné, ani nepřirozené. Buďto se o mne bude chtít postarat a udělá to nebo nebude chtít a neudělá to. Citové vydírání a odvolávání se na nějakou hypotetickou povinnost je mi z duše protivné.