mamánci

Katko, díky za podporu. Už jsem to tu v nějaké diskusi psala, ale ještě to zopakuji. Jednou z nejdůležitějších zásad, kterými se při výchově dětí řídím, je tato: DOBRÝ RODIČ SE POZNÁ PODLE TOHO, ŽE DOKÁŽE ODHADNOUT, KDY HO DÍTĚ POTŘEBUJE MÍT U SEBE, A KDY HO NAOPAK U SEBE MÍT NEPOTŘEBUJE.
K těm mamánkům: Nesnáším typ matek, které si zakládají na tom, že jejich dítě se rozeřve pokaždé, když vyjdou z místnosti, a které se ohání mučednickými kecy typu "já nikam nemůžu, on(a) by plakal(a), tři roky jsem si o volném večeru mohla nechat jen zdát, mé děti nikdy nikdo nehlídal" apod. Pak se něco stane a chudák je to dítě, které nepříčetně řve pro maminku, i ten, kdo ho má hlídat. Zvlášť otřesné to bylo u jedněch známých - když měla matka někam jít, tak se o tom před synáčkem - benjamínkem nesmělo říct ani slovo. Kdo se prokecl, dostal sprostě vynadáno. Matka se pak snažila prchat potají, stejně to nevyšlo, syn řval jak pavián, matce tekly nervy, dost nechutným způsobem si vylila vztek na dvou starších dcerkách a nakonec z toho byli na budku všichni. Stačilo ale pár let a syn při jakémkoli odchodu své supermatky mimo dům okázale jásal