Re: Dělám co můžu..

Xantipo, když se chce, tak se možnosti najdou - stačí třeba nechat tatínkovi děti a jít si na hodinku oběhnout blok. Můj starší syn měl třeba období, kdy se chtěl každou hodinu kojit. Nebylo to vždy jednoduché, ale nějaký odpočinek se zorganizovat dal. (Nebylo to třeba na kino, ale na malou procházku nebo krátké posezení s knížkou ano.)
Svým příspěvkem jsem neměla v úmyslu navážet se do žádné konkrétní účastnice diskuse. Ale ze svého okolí znám ženské, které pořád mluví o tom, jak nikam nemůžou a nikde nebyly a kdesi cosi a pak se ukáže, že třeba dost nadsazují nebo nevyužijí pomoci, která se jim nabízí, protože prostě chtějí být za chudinky. Jedna známá si mi třeba nedávno stěžovala, jak jí s dcerkou nikdo nepomůže, ale jaksi přitom zapomněla zmínit pár detailů - jako že dcerka už pár měsíců chodí do školky a vozí ji tam tatínek, takže ona má celé dopoledne pro sebe, že tatínek má sice náročné zaměstnání, ale snaží se fungovat aspoň během víkendu, a že babička sice bydlí přes 100km daleko, ale když se jednou za 3 - 4 týdny vidí, tak se v rámci možností také snaží fungovat.
Naproti tomu znám maminky, které třeba hlídací babičky vůbec nemají, ale nějaké řešení si vždycky najdou - např. hlídání na střídačku s kamarádkou.
My jsme také s manželem ještě bez dětí nikde nebyli. Rozhodně to ale nebylo proto, že bychom byli bůhvíjak "skvělí" nebo "obětaví", ale protože se nám ještě nechtělo. Kdybychom chtěli, tak by to před narozením druhého syna v určitou dobu možné bylo. Jenomže já jsem na to v tu dobu ještě nebyla zralá. Chápu ale, že to není jednoduché, já jsem například schopná si od dětí odpočinout jen tehdy, když vím, že jsou někde, kde jsou šťastné a kde se jim líbí. A otevřeně říkám, že kdybychom neměli po ruce příbuzné, tak bychom si časem k dětem našli někoho milého na občasné pohlídání - kvůli nám i kvůli dětem, protože dětem stereotyp na mateřské leze stejně na mozek jako maminkám. Já jsem jako dítě měla 2 hlídací babičky a byly moc prima.