Z druhé strany

Moc pěkný článek a určitě potřebný. Lidé nevědí, jak se v přítomnosti podobných lidí chovat a mnohé to trápí stejně jako vás.

Každý člověk reaguje na ztrátu blízkého člověka jinak. Dokonce i jeden člověk reaguje různě na ztrátu dvou různých blízkých. Když zemřel dědeček, babička všechny jeho věci z bytu odstranila vč. fotografií. Tolik jí chyběl, že nechtěla mít kolem sebe nic, co by jí ho připomínalo. Naopak, když vloni zemřela sestřenice, vystavila si její fotografii a vytáhla krabici s "dárky" které od ní po léta dostávala k MDŽ a jiným příležitostem a rozmístila si ty blbůstky po bytě, aby jí vnučku stále připomínaly.

První krok v komunikaci je vždycky na vás. Je to vaše bolest a vy musíte dát najevo, co potřebujete. Ostatní tu ztrátu cítí jinak. Oni nebudou plakat, když si budete chtít o Jirkovi povídat. Ale neví, co to udělá s vámi a tak raději mlčí. Nebojte se, oni určitě mezi sebou občas na Jirku vzpomenou, na něco co spolu podnikali.

PS: Já taky vůbec netuším, jak s tetou teď mluvit. Bojím se, že se jí nějak citlivě dotknu, že jí nevinou větou připomenu dceru. A taky mám v přítomnosti tety nepříjemný pocit. Vůbec netuším, jak na tetu působí společnost neteří a synovců, kteří všichni žijí a řeší své "nicotné" problémy...