Miminko a VŠ

Tak já se přidávám ještě váhavě k mladým maminkám, o těhotenství vím teprve pár dní. Miminko si přeji již dlouho, již od malička jsem chtěla mít dítko ve 20, protože i má maminka mě měla ve 20 letech. V devatenácti jsem začala přemýšlet, že by to bylo drsné mít mimčo tak brzo, že si tak trochu nevím občas rady sama se sebou, natož abych se postarala odpovědně za mimo, ikdyž zrovna to by šlo, ale zda by mi nechyběl můj oblíbenej rozruch a já nebyla smutná, že se nemůžu věnovat jen sobě. Ale i tak po miminku jsem toužila dál. Vždy jsem byla rozumově svým způsobem napřed, ale i trochu pozadu.
Dneska je mi 21, s přítelem jsme spolu 4 roky a 2 roky spolu bydlíme. Přítel je o 18 let starší – moc se mi holky nesmějte, to se stane, že se lidi milují i tak – je zaměstnaný, poměrně dobře vydělává, mimčo by bral klíďo až za rok, když bychom měli úplně doděláno na baráku, ale i teď se na něj moc těší a už se o mě stará po pár dnech těhu. Vím, že do třech měsíců je vše stále nejisté a nemělo by se o tom ani moc mluvit, jenže já nad tím vším pořád přemýšlím.
Mám za sebou gympl s maturitou, ale ta v dnešní době nestačí, takže jsem na VŠ v prvním ročníku. Vše se začalo hezky rozjíždět a zvykla jsem si na školu, lidi i novou situaci. Je to zase jiné, jsem typ, co miluje den, kdy se něco děje, nejraději bych pořád chodila na kafe, na výlety, do kina, do parku na procházku a tak různě. Začalo mě bavit cestování, protože jsem se po několika letech konečně dostala zas do ciziny, s kámoškama do Paříže – to Vám povím, to bylo naprosto úžasný. Prostě jsem pohodlná a začalo mě to bavit. Dlouho sním, že se dostaneme ven i s přítelem, letos už to mohlo být. Co tím chci vlastně říct? Miminko je můj obrovský sen, ale najednou je tu i sen určité „volnosti“, když to zobecním. Ale ty dva sny mi nějak zatím nejdou dohromady. Říkám si, že všechno jde, když se chce… ! Už jsem měla plány na prázdniny, nějak tu dovču a na podzim do Říma zase s holkama. Plus se obávám, ja zvládnu školu, ale rozhodně ji chci a musím dodělat, prostě bohužel, bez vysoké školy být nechci a nikdy nebudu nic moc. Je to opravdu teprve pár dní, takže se mi to pořádně neuleželo, ale je to obrovský šok, i když miminko moc chci. Zatím nemám žádné radostné ozvy z okolí, asi to mi to přivodilo, že je mi tak divně. Kamarádka, stojí za mnou, ale sama říká, jestli to nechci nechat na později, že i třeba ona se mnou měla plánů ještě spoustu. Taky moje maminka je z toho zklamaná, než úplně naštvaná, že jsem mohla vydržet po škole, že nemám praxi a pak jak najdu práci, že nebudu mít mateřskou, že chtěli, aby jsme s nima – rodičema – jeli na pořádnou dovču konečně, že nedodělám školu, a celou dobu mi opakovala, že jsem blbá – ale to ona říká často, ale nemyslí to špatně, jen obranná reakce. Ale pořádně mě ani neobejmula, když jsme se loučily, málem jsem začala pak brečet za volantem. fuj. Takže o to je to pro mě těžší, že je ze mě moje milovaná maminka zklamaná. Vím, že není radno se v tomhle ohledu koukat na okolí. Jen jak je to čerstvé, tak je to pro mě náročné. Už je mi týden hrozně zle, moc mě tlačí bříško a jsem z toho už pěkně nervní a naštvaná, prášky si žádný brát nechci, je to pěknej hnus
K věci: chtěla jsem se především poradit, co se týče té školy, kdo máte zkušenost s doděláním VŠ s miminkem, to je pro mě nejspíš nejdůležitější. To je můj hlavní dotaz, i když se tu už vykecávám dost dlouho. Moc, moc děkuji a snad nikoho nepohoršuji svým váháním. Karlička
P.S.: čtu to po sobě, nic už neměním, ale na vysvětlenou musím ještě uvést, že jsem o tom takhle s nikým pořádně nemluvila