Pěkně se to čte

Pěkně se to čte, asi to není nic "světoborného", ale pro takové malé zamyšlení po ránu se mi to líbí. Mám 2 kluky a jsou tak naprosto odlišní, že člověku až zůstává rozum stát. Ten starší je povahově též dost odlišný ode mne a někdy mívám problémy pochopit jeho úzkosti, bázlivost atp., manželovi to problémy nedělá (jsou to v mnohém více podobní), ale s přibývajícím věkem se začíná ukazovat, že mix genů je dokonalý a projevují se i povahové rysy a předpoklady, které má po mně. S čím občas bojuji (více než s tím, jak se vyrovnat se synovo chováním) je, jak se vyrovnat s reakcemi okolí, někdy mám pocit, že většina lidí si myslí: moje dítě to mělo takhle, takže všechny ostatní děti, to musí mít také tak :) Líbí se mi, že v článku je pěkně popsáno, že není "horší" a "lepší" povaha, jen je povaha, se kterou je to těžší pracovat, začlenit do kolektivu, ukázat, jak se v životě chovat atp. a povaha, které to jde, jakoby samo od sebe. Už teď pozorujeme našeho 2léťáka bez pudu sebezáchovy, jak šplhá odhodlaně za tím starším na různé herní sestavy, řítí se na odrážedla vstříc dobrodružství a říkáme si: co nás ještě čeká :)