Re: Po rodičích ani náhodou

To je ale jen jeden úhel pohledu.

Já to mám zas hozený tak, že už tím křestním jménem zapadám a vlastně pořád jsem v rodině - pocitově mám jakoby silnější vazbu... To ale můžu říct jen proto, že ta tradice u nás je a vzhledem k dobrým vztahům ve mě tyhle pocity vyvolává. Když někdo tuhle tradici doma nemá, tohle podle mne vůbec nemůže hodnotit.

Od dětství jsem z toho měla fakt moc pěkný pocit - babička je celkem ze 7-mi dětí a i tam se jména dost dědily, takže byla teta Věra (babiččina sestra), velká Věrka (její dcera), malá Věrka (její vnučka) ... Stejné to bylo i u kluků ...
Vždycky jednou za rok se všichni u babičky sjížděli i s dětmi a bylo to nádherný! úžasný! na tahle setkání mám fakt jedny z nejkrásnějších vzpomínek...

Hlavně si všichni ti stejně jmenovaní byli hodně podobní, jen ten věk tam byl jiný...
A nikdo, hlavně z těch starších, neměl problém s tím, jak že se ten člověk(dítě) jmenuje, podoba ho prozradila a jméno bylo jasné...