Re: A co

Dělám to stejně jako ty, ale připadá mi, že to není správné. Chodím do práce, starám se děti a k tomu studuji VŠ. Děti pomáhají v rámci možností, starší - dcera kromě školy (má rozšířenou výuku matematiky a informatiky) a koníčků zvládá ještě dvakrát týdně obstarat malého brášku, nádobí a skládání prádla. V jedenácti letech je to víc než dost. Syn zase zametá, vynáší koš, luxuje a snaží se poprat s první třídou. Zbytek je na mě.
Manžel "jen" chodí do práce. Pro něj znamená velikou obtíž, že jednou týdne musí přijít domů na čas (v 18:00), dát dětem večeři (nachystanou v ledničce) a zkontrolovat úkoly. Pravidelně mi to předhazuje, jak je hodný a jak je dokonalý, když dělá to, co by měla dělat matka. A ta matka je tou dobou v práci... Nechat děti doma celý den samotné, aby se i sami uložily považuji za nezodpovědné a kruté vůči těm dětem.
Jenže já už začínám mít pocit,že brzo vybouchu nebo padnu únavou. Tento víkend půjdu do práce, potřebuje finanční injekci a tak jsem vzala práci navíc, dobře placenou. Už dneska vím, že budu v neděli večer polomrtvá a že sahám na pokraj sil. Prostě tu pomoc muže ptořebuji, ale nejsem schopná mu to vysvětlit.