Taky se nám změnil život

Taky se nám změnil život. Ještě mi nebylo 15 (a bráchovi bylo 16), když jsme při autonehodě přišlo o oba rodiče. Ze dne na den jsme měli totálně překopaný život a museli jsme se starat o takové věci, o jaké se vrstevníci začínali starat až o nějakých 10-15 let později. Byla to sakra tvrdá životní škola. Když mi někdo záviděl, že jsme po rodičích zdědili auto a byt, stačio říct: "A co ty, ty to mít nebudeš, až zi umřou rodiče?" Obvykle byl klid. Řada spolužáků nemohla pochopit, že jim rodiče závidíme. Oni si stěžovali, že táta chce tohle a máma zase tamto, to ale vycházelo z toho, že je rodiče měli rádi a chtěli, aby z nich něco bylo. Kde nezažil, nepochopí.
PS: a ta dívenka, co si stěžuje, že ji matka týrá, když po ní chce, aby se učila a dokonce světe div se uklízela, ta by potřebovala dětský domov a jeho režim. Hlavně, že ji matka živí. Nám vždycky říkali: "Počkej, až budeš mít vlastzní děti, ono se ti to na nich vrátí". A vrátilo. Spolehlivě. Jak jsme pak vzpomínali na milující rodiče a jejich lásku a trpělivost!