Re: my taky nutíme

já mám tedy dítě jedlíka, ale třeba společné jídlo u stolu se u nás občas odehrává tak, že se najím u stolu s dítětem oběda a až pak přilítne muž z práce, na něj se v poledně nedá nějak čekat na určitou hodinu a to si k němu ke stolu sednu třeba jen s hrnkem a povídáme si a dítko to automaticky přijalo za svý, takže si ke stolu vyleze taky a je tam s námi, i když jí vlastně jen tatínek.
takže společné jídlo u stolu bych řekla není vyloženě o jídle jako takovém, natož o nucení do něj, jako vytvoření pěkného návyku společné chvilky u stolu a taky to, že si dítko zvykne, že se nemluví jen na něj a o něm, což u společné hry tak bývá, že je to jen o něm jako takovém. u hry opravdu neřešíme co dělal tatínek, kde se jaký výlet může naplánovat, prostě ty ,,rodinné řečičky,,. a ač je syn malý pívo a vlastně ho to až tak nezajímá, poslouchá nás, zapojíme ho do hovoru atd.
takže proč nezapojit i nejedlíka? i kdyby si měl jen zobnout nebo nejíst vůbec, ale posedět si s rodiči u stolu. a to prosím mám taky divouse a vím, co dokáže ztropit za scénu, když je do něčeho nucený, ale prostě sezení u stolu s námi nebere jako nucení, ale jako příjemnou společnou chvíli už od batolete