Re: Další zásah do soukromí...

Máš pravdu, že násilí jen tak nezmizí (taky nás chrání v ohrožení).Fyzické tresty ve školách jsou zakázány už pěkně dlouho, přesto jsem dostala na holou ve školce (bylo to tak ponižující, že jsem to přiznala mámě až v dospělosti), knižkou po hlavě ve škole, byla jsem svědkem, jak učitel tahal děti za uši, vlasy, fackoval je...Věřím, že už se to ve školách děje méně, už to totiž netolerují rodiče (kromě mého otce, ten učitelce na stížnost odpoví, ať dá dítěti na místě klidně facku, co on s tím, když tam není). Ten zákon vidím jako jasnou zprávu, že se to dělat nemá, že to není správné. Chce to čas, až se s tím společnost zžije. Těžko se totiž hledá hranice, co je jen neškodné ´plácnutí´ a co je týrání. Samozřejmě, ještě těžší je určit hranici mezi výchovným křikem naštvaného rodiče a psychickým týráním. On tam ten rozdíl samozřemě je, ale ne každý to pozná. Je rozdíl, když křičím: ´jsem naštvaná, žes tohle udělal ´ a ´ty hajzle, pudeš do děcáku´. Jo, zpráv o odebírání dětí proběhlo několik, ale já takovým krátkým senzacechtivým výblitkům s nedostatkem informací nevěřím.
Ale teď jsem si uvědomila, že vzniká paradox. Tvrdíš, že hrozba trestu ničemu nepomůže, že rodiče budou děti fyzicky trestat dál. Proč se tedy tresty ve výchově používají, když nemají účinek? Taky že nemají, když tak jen malý. Není to náhodou přirozený důsledek, který se podílí na výchově a který způsobí to, že něco znovu uděláme, nebo neuděláme? Co takhle spíš hledat ty přirozené následky s přiměřeným dopadem na dítě, než ho bít a jinak trestat. Pro to dítě je ten trest stejně vždycky nespravedlivý, až časem v dospělosti často jako už rodič si to zracionalizuje, že mu to patřilo, ale v tu chvíli to vnímá jinak. A vůbec, rodiči vadí, že dítě se neovládá a udělá něco špatně, ale chce po dítěti to, co sám nedokáže, ovládnout se a řešit konflikty konstruktivně (a ne destruktivně, líbí se mi přirovnání: jako když někto chce opravit počítač kladivem)
Tady v diskuzi mámy píšou, že dítě něco udělá 200krát, tak už musí plácnout. Chápu, že je to už vytočí, ale evidentně to nepomáhá, když to dělá zas a znova. Moje starší dítě ubližovalo mladšímu, byla jsem zoufalá. Moje máma mi poradila, ať mu dám za to na zadek. Samozřejmě, že jsem to ve vytočení udělala (a pak ještě mnohokrát, i když jsem byla přesvědčená, že to není správné), ale nemělo to účinek a taky žádnou logiku: říkám, že si neubližujeme ale rukou dělám v tom samém momentě pravý opak. Takže pomohlo věnovat pozornost tomu ublíženému, ne agresorovi, když tak až později s tím, že se to nedělá. Když se to opakovalo, tak někdo s agresorem odešel do jiné místnosti s tím, že když dětem ubližuje, musí jít pryč, vrátit se může kdykoliv, když už nebude pokračovat v nežádoucím chováním. To malé dítě to stejně dělá, když mu něco chybí, je nevyspalé, nudí se, takže hlavně nejdřív naplnit jeho potřeby a pak se rodina vyhne konfliktům.