Re: Když mě kousne pes

Věrko,
píšeš o kroužcích, které si "naše" děti musí platit a romské nikoli. Já jsem vedla kroužek, který si neplatily žádné děti. Scházeli jsme se ve škole v odpoledních hodinách. Smutné bylo, že se jednou nějakým dětem ztratily nějaké věci a automaticky jsme za to mohli my, protože do našeho kroužku chodily romské děti. Tehdy jsme si tak trochu "vymohli" privilegium scházet se tam bezplatně, protože jsme sami nevybírali od rodičů nic a opravdu jsme chtěli, aby se toho kroužku mohly účastnit i děti, kterým by to rodiče nezaplatily.
Pak bylo dost těžké se tam nadále udržet a nakonec jsme tedy museli platit jako všichni ostatní.

Jinak bych sem ještě ráda napsala pár postřehů: jeden z mých nejkrásnějších zážitků byl, když jsem na jednom táboře slyšela romské děti zpívat. To je taková síla, to se nedá popsat.

Taky nepatřím k lidem, kteří by s Romy měli výhradně pozitivní či výhradně negativní zkušenosti. Ale to už tak bývá, když se s někým snažíte stýkat a pochopit ho. Mně celkem nedělá problémy Romy chápat, protože jako dítě jsem byla za Romku považována. Víte, když někdo vyrůstá s pocitem "nechtějí mě tady", jakou má asi perspektivu? Když jdete po chodbě školy a ostatní děti si začnou zacpávat nos... Nějak vás to poznamená. A když ještě k tomu máte ten handicap, že jste skutečně jiní...

Moje maminka měla v práci kdysi kolegu Roma. Měl vysokoškolský titul a byl zřrejmě velmi nadaný. Jednoho dne skončil sebevraždou. Neunesl břímě své jinakosti.

Klidně se přiznám, že mám Romy ráda. A mám je ráda takové, jací jsou. A nepřestanu je mít ráda, ani kdyby mě okradli či něco horšího. Cítím se s nimi na stejné lodi. A mám k tomu mnoho důvodů. Mohla bych se dlouze rozepisovat o konkrétních problémech, ale kdo by to četl...