Péče o babičku

Zažila jsem něco podobného, co popisujete. Bohužel v těch prehistorických dobách, kdy nejen že nebyly jednorázové pleny pro dospělé, ale nebyla ani vůle k tomu, nechat starého člověka dožít doma. Stále jsme lékařům či na nějakých úřadech vysvětlovali, že babičku do ústavu nedáme.
Babička začala ztrácet paměť i pohyblivost a když si to uvědomila, pousila se o sebevraždu. To mi bylo asi 16 let a nechápala jsem, proč to udělala. Ale ona asi tušila, jak to může pokračovat a chtěla ochránit sebe a hlavně nás před tím, co mělo přijít. Celé dětství se o mně starala a musela jsem si stále opakovat, že ji tu péči dlužím, abych s ní měla potřebnou trpělivost. Měli jsme ji doma 6 let a doopravdy - v okamžiku, kdy jsme ji ze zdravotních důvodů nechali převést do nemocnice to vzdala a během 2 dní zemřela. Ne, že by nemohla žít, ale už nechtěla. Ona v životě v nemocnici nebyla, doma i rodila (v dobách, kdy se prostě doma rodilo proto, že na kliniku šli jen ti, co na to měli....). V její generaci se do nemocnice chodilo jen umírat a my jí nedokázali vysvětlit, že ji v nemocnici nenecháme.
Ať jsme si to přiznali, nebo ne, asi si celá rodina oddychla, když babička odešla. Ne, že by náš zármutek byl menší, ale to už prostě nebyla ta babička, co o nás celý život pečovala a která nás milovala. Byla to obrovská zátěž pro celou rodinu a to hlavně psychická. Tak trochu je mi líto, že tenkrát nebyly skupinové terapie pro rodiny, které o takovéhoto člověka pečují - snad by mi to bylo pomohlo se s tou situací vyrovnat a nemusela jsem potom mít výčitky svědomí z toho, že jsem jí v posledních letech dávala málo lásky.