Re: Nazor proti nazoru

Ahoj Katko,
v podstatě souhlasím s předchozími reakcemi, (trochu nesouhlasnými) na tvůj článek, ale myslím, že je zbytečné se k tomu více vyjadřovat. Ráda bych ti napsala něco jiného. Já i můj muž jsme věřící a oba jsme chtěli mít krásné manželství. Já jsem si ho vždy představovala tak, jak ho ty popisuješ. Já věřím, že takto ideální to opravdu může být. Jaké ale bylo mé překvapení, když manžel reagoval na podle mě normální věty podobně jak popsala ve svém článku Lucie! Občas bouchne do stolu když se mu něco nepovede, rozčiluje se za volantem ... No zkrátka, takový trochu rozmazlený despota. Já se všechny problémy snažím řešit tak, jak to popisuješ ty, ale něco takového je mému muži naprosto cizí! Často jsme kvůli jeho chování vedli dlouhé hovory, jí se to snažila všelijak řešit, ale nakonec jsem přišla na to, že něco takového po něm zkrátka nemůžu chtít. Zjistila jsem, že jeho matka je zrovna taková (i když trochu jinou formou) a prostě ho tak vychovala. Vyrůstal jen s matkou a tak jiný model chování ani nezná. Jemu to připadá normální a není si vědom (alespoň v akci), že by dělal něco špatně. A tak nemáme ideální manželství, co se týká hádek, ale to důležité - lásku - to teda máme. Můj muž je přesvědčený, že žádný jiný manžel nemůže milovat svou ženu tak, jako on mě, no a já mu nakonec věřím. Na jeho jednání si nikdy asi nezvyknu, protože mi občas opravdu ublíží, ale nadruhou stranu vím, že je to zkrátka jeho povaha a nic s tím nesvedu (a on se opravdu snaží). Věřím, že kdyby třeba můj brácha (povaha jako já) dostal hodnou holku, jako je Katka, budou mít ideální vztah a problémy řešit racionálně a bez emocí, ale jsou zkrátka lidé, kteří jsou úplně jiného založení a neznamená to, že by jejich vztah musel nějak strádat. Když jsem četla článek Lucie, tak jsem jí tak moc rozuměla!
Mějte se hezky, Jana