Měli bychom se učit být lepšími rodiči...

...moje dětství například bylo parádní, báječné...ale...Určitě jsem častěji dostala vynadáno,než jsem byla pochválena. Určitě jsem mohla víckrát (nebo aspoň jednou?) slyšet, že mě rodiče mají rádi, nebo dokonce milují.. Já vím, že milují, ale neříkají to. Naši rodiče, jejich generace, nebyli naučeni to říkat. Smějeme se americkým filmům, že si pořád děkují, říkají si, jak se milují...Ale proč ne? Říkám to svýmu 18ti měsíčnímu synovi každý večer před spaním a mockrát za den. A chválím ho, pořád. Vím, je snazší chválit a obdivovat miminko, ale budu se snažit, aby mi to vydrželo co nejdýl... Říkala jsem si jako těhotná, při pohledu na maminku co mydlí dítě po zadku v supermarketu protože neposlouchá a hystericky na něj řve, ať taková nejsem... A když sebou tuhle malej flákl o zem v obchodě, protože "pocebuju tole", stáli jsme s manželem opření o nákupní vozík a usmívali se na sebe, jako bychom říkali: "Co teď?". Přešlo ho to rychle, nebylo potřeba dělat scénu... Musíme se prostě snažit, být lepšími rodiči, milovat své děti bez výhrady, takové jaké jsou. Což ale nemá nic společného s výchovou - já mu samozřejmě po ruce plácnu, když dělá něco co nesmí. Nerada, ale plácnu. Vychovat z dítěte člověka se zdravým sebevědomím - to je docela náročnej úkol. Je na každým, jak se toho zhostí.