o přístupu

Velmi nesouhlasím s tím, aby dítě bylo oddělováno od rodičů. Před MD jsem pracovala jako sestra na oddělení, kde kromě dospělých ležely i děti. Jednoznačně bylo pro nás velkým ulehčením, že se rodiče o děti starali a my jsme se věnovaly pouze sesterským výkonům. Někdy se zpočátku hospitalizace stává, že rodič trochu ztěžuje výkony, což si myslím,bývá způsobeno hlavně nedůvěrou a psychickým vypětím, které se bohužel přenáší na dítě. V takové situaci se mi osvědčovalo poslat rodiče na chvilku na chodbu s tím, že my to přece zvládneme a většinou to šlo. Jednalo se o banální výkony a současně o vyšilující rodiče. V případě těžce nemocného dítěte naprosto nesouhlasím s omezováním kontaktu s dítětem. Na druhou stranu, rodiče musí pochopit, že jsou situace, kdy se musí podřídit a umožnit personálu obklopit lůžko a udělat, co je třeba. (Na jednotkách typu JIP se musí vzniklá situace řešit rychle a ne se teprve dohadovat s rodičem, který téměř kolabuje a současně se dere o svá práva. To je situace, která se musí dořešit, a do které já pořádně nevidím.) Myslím, že by rodič mohl při přijetí podepsat papír v tom smyslu, že si uvědomuje, že má právo být se svým dítětem, ale že pokud je v oprávněném případě požádán, aby se vzdálil, učiní to.
Pokud by se totiž tento přístup změnil, personál by věděl, že rodiče mohou být nablízku, nikdo běžně neslovíčkaří o to, jestli je teď právě složitá situace nebo ne. Celý personál si po čase zvykne, že při příchodu k posteli se nejprve prodírá přes různé tašky, boty a nohy návštěvy a pak teprve uvidí pacienta, protože je samozřejmě kolem postele málo místa.
Jestli rodič smí být u dítěte delší dobu, je dáno přístupem vedení (přednosta,primář, schvaluje nebo dokonce navrhuje ředitel nemocnice svým přípisem) a následně jsou nebo nejsou vytvořeny podmínky pro současný pobyt rodičů. Bohužel se musí sejít 2 šťastné faktory - a to vstřícný přístup vedení a ještě finance potřebné pro zařízení pro pobyt rodiče (teď nemyslím židli přistavenou k postýlce dítěte). Bohužel situace v nemocnicích je velmi často taková, že prostě nejde přistavit další prostory a tak zbývá pouze ta židle. Na některých odděleních je zvykem nechat rodiče celou noc u dítěte, pokud mu nevadí, že musí sedět a jinde je to vnitřní směrnicí zakázáno a sestra, která to přeci umožní, riskuje citelný postih.To je to, co se určitě dá změnit poukázáním na Chartu práv a dopisem, ať už má formu stížnosti nebo jinou. Ve zdravotnictví vládne opravdu tvrdá hierarchie a strach z postihu.
Má to ale i druhou stránku věci, rodiče musí být skutečně ukáznění, jinak to nebude fungovat a i kdyby třeba byla dobrá vůle ze strany vedení, po čase by se v provozu zjistilo, že to nejde. Někteří rodiče totiž mají pocit, že si vymohou vše i přes to, že je jim vysvětleno, že věc ztěžuje léčbu. Tak mnoho štěstí a díky všem, kteří se snaží situaci zlepšit!