Souhlasím s Monty... a ještě ohl. "plácnutí na zadek"...

... hlavně pokud jde o to diskutování a vysvětlování "proc"!
Myslím že je opravdu důležité aby zákazy (a obecně to, co po dítěti chci), byly smysluplné a rozumné a aby poznalo, že vše má nějaký důvod a není to jen svévolně vymyšlené rodičem, který má prostě větší moc (a já se zase musím snažit aby tomu opravdu tak bylo - takže je na místě sebereflexe).

Jinak myslím, že představa že bitím / plácnutím na zadek (nebo kamkoliv) se něco "vyřeší" a problém časem zmizí, je naprosto mylná! Tím si dítě akorát zapamatuje že bití je přípustným způsobem řešení, které se "smí" aplikovat" když člověk neví jak dál. Prostě jak t vidí u maminky / táty. děti se uči především pozorováním svých vzorů, tj. rodičů a jiných blízkých osob.

Mně se teda už také stalo, že mi "ujela ruka" :-(, ale vždy mě to vzápětí velmi mrzelo, omluvila jsem se svému dítěti a vysvětlila mu to pokud možno. Rozhodně to nepovažuji za přijatelný způsob výchovy, nýbrž vidím to jako znak vlastní slabosti či bezradnosti (v tom okamžiku).

Ostatně v řadě zemí je bití v JAKÉKOLIV podobě ZAKÁZANÉ, např. v Německu už asi 6 let. Děsí mě že bití je v ČR ještě tak "normální"... Hranice se dají stanovit a obhájit i jinak!

Agrese na pískovišti apod. řeším podobně jako Monty: varování, evt. opakované důrazné varování (+ krátké vysvělení, pokud je třeba) a pak jdeme domů! To je logický důsledek: Kdo si nechce ( neumí normálně hrát a ubližuje ostatním, nebude si tedy už s nimi hrát a musí jít pryč.