Re: vyzva Tento přístup mě poškodil

Asi už znáte moje nesouhlasné názory k všelijakým těmto výzvám a kdo mne znáte déle, asi nechápete, proč nesouhlasím, když jsem dřív souhlasila. Prošla jsem si "výzvovým" obdobím, ale to najednou skončilo, skončilo okamžikem, kdy jsem sebe začala vidět z většího nadhledu než dříve. Nejsem pusa prořízlá, co by každého hned utloukla argumenty, a proto mi zpětně viděno, model prosazování se, vůbec neseděl, ale hrozně mne lákal a připadal hezký, myslela jsem, že vede po správné cestě ke svobodě porodu. K porodu jsem tehdy šla s tím, že si budu říkat, co chci a co nechci, a že uplatním svoje cítění, co a kdy potřebuju. Dopadlo to tak, že mne stejně nikdo neposlouchal a nikdo si mne nevšímal (respektive poslechli, zadívali se jak na nesvéprávnou) a dělali si to po svém a musela jsem se s tím na místě vyrovnávat, což bylo pro mne tak šíleně náročné, že mi to udělalo pěkné trauma a děcku také, a dlouho trvalo než jsem se z něj dostala a synovi to už nevrátím. Kdybych šla tenkrát k porodu s pocitem "ať se děje co se děje, musím být v klidu", bylo by to tehdy pro mne a hlavně syna lepší. Je to jako v té pohádce od Boženy Němcové, že zakleté zvíře princ čekalo na dívku, která by pro něj trpělivě snášela vše, co ji potká. Kdyby se dívka rozhodla se strašidly vyjednávat, že chce, aby ji strašili tak a tak, tak prince prostě nevysvobodí. Božena Němcová moudře naznačuje, že žena má být trpělivá a má mít lásku, nikoli se hádat a smlouvat. Protože kdo má lásku, není poškozen hrubostí druhých.