. Když už se někdo někdy uvolil zvednout zadek,nebo nám (pokud jsem měla někdy kočár) pomoci, tak lidi, od kterých bych to ani nečekala. Třeba ocvočkovaný pankáč - ten mi ochotně pomohl, nebo se chtěla zvedat úplně stará babička. Naproti tomu nejunavenější a naprosto lhostejní zůstávali zejména "pánové" v produktivním věku, kteří se vždycky usadili jako pecky a neviděli radši nic napravo, ani nalevo, byli zahloubaní do novin,nebo rychle usnuli, sotva dosedli
. Je to ale vždycky o lidech (případ od případu). Taky nejsem typ, abych si někomu o něco někdy říkala a jako autorka si raději pomůžu sama, než bych se něčeho u někoho dožadovala, ale někdy to člověku přijde líto, jak jsou někteří lidi lhostejní, nebo ještě horší, mají pocit, že s těma dětma by je snad člověk ani neměl obtěžovat svou přítomností. Ale to jsou chvilkové pocity, většina lidí jsou snad vůči dětem a maminkám, minimálně tolerantní
. Jo a ještě, když se vrátím k těm šátkům, řešila jste už některá to, že jedno mímo je v šátku a druhé malé Vám sdělí, že musí okamžitě čurat? Vak s jedním dítětěm není kam odložit a vaše ruce jsou najednou příliš krátké, aby mohli nějak aktivněji tomu, co chce čurat? Nebo, pokud je to malinká holčička jí ještě přidržet ve vzduchu? Nám se tahle situace povedla a byli jsme počůraní všichni
. Jak to tak píšu, tak se mi na to pěkně vzpomíná, ale už jsem taky (trošku) ráda, že už ty děti mám školního věku (i když, to jsou zase jiné, také veselé příběhy)...
Rybářský denČeské Budějovice
Povídání o bylinkáchChrudim
Tvořivá hra pro nejmenšíŽďár nad Sázavou
Vítání sv. MartinaBlansko
Autismus – Porozumění je začátekPlzeň-město Další akce nalezte zde
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2025 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.