Taky...

Taky nepotřebuju s nikým roky chodit a "poznávat" ho. Beztak to, na čem stojí realita všednch dnů poznáš až právě se společnou realitou všedních dnů. Já věděla po týdnu, že můj muž je ten, koho si vezmu a budu s ním, dokud nás smrt nerozdělí Jemu trvalo ještě půl roku, než se do mě vůbec zamiloval... brali jsme se po roce, společné soužití jsem odmítla (před svatbou, prostě nemám potřebu s muži žít - s výjimkou mého manžela). Nějak jsem si jistá, že je to první a poslední muž, se kterým budu žít (i kdyby jsme se rozešli). Pro mě je zase neskousnutelné, abych s někým roky žila, chodila... na co? Už mi dávno není dvacet a věděla jsem, co chci a co ne. Společným soužitím se na tom nic nemění. Zatím jsme manželé 5 let, takže z toho nelze nic vyvozovat, je to krátká doba. Ale neměnila bych. Mezi svými kamarády mám různé kosntelace: od těch, co se brali jako autorka článku po 4 měsících přes ty, co nedávno po 10 letech chození až po ty, co spolu už 7 let žijí a manželé nejsou... každému, co jeho jest...