Nechtějí, abych si s nimi hrál!

V podobné situaci mají sklon reagovat pochopitelně velmi emocionálně – dítě vzít a dovést jej do kroužku hrajících si dětí, například. Jenže tak si dítě zafixuje, že samo to nezvládne, jedině s rodičovou pomocí. Na pískovištích a hřištích ještě může rodič dítě prosazovat a pomáhat mu, ale ve škole už je dítě samotné.

Dítě musí získávat co nejčastěji zkušenost, že si poradí samo. Potřebuje víc sebedůvěry, a ne aby matka nebo otec jednali zástupně za něj. Role a pozice v dětském světě se mění rychleji než v našem, dospělém. Holčička, s kterou si nikdo nechtěl hrát, se může stát oblíbenou a uznávanou spoluhráčkou hned při další hře. Do včerejška nejlepší přítelkyně je dnes divná čarodějnice, se kterou si potomek nikdy, „ale opravdu nikdy!“ už nebude hrát – zhruba tak do pozítří. Děti se učí sociálnímu chování díky stálému procvičování s ostatními, nejlépe bez vměšování dospělých. Jen jejich pravidla jsou někdy trošku drsnější, než je dospělým po chuti.

Na druhou stranu je úlohou dospělých naučit děti základním sociálním pravidlům. Ohleduplnost, přátelskost, ochota přijmout ostatní do své skupinky, to jsou základní hodnoty. K posílení sociální inteligence vede i učení – vzít na vědomí situaci dítěte, které stojí stranou a vcítit se do něj. Není vhodné jednat pokaždé podle tvrzení: „Děti si samy rozhodnou, s kým si chtějí hrát.“ Naopak je třeba každou situaci zvážit a jednat případ od případu.

Pokud rodič do situace zasáhne, záleží také na tom, jak. Upozorní děti na „outsidera“ a poprosí je, aby jej pozvaly ke hře, nebo začne nadávat a vyčítat? Moralizující chování rozhodně nezlepší pozici odstrčeného dítěte. Pokud je určité dítě stále znovu a znovu vylučováno ze skupinky, může za tím být více důvodů. Například oblečení, které připadá ostatním legrační, jeho chování, neochota nebo i reakce dospělých na ono dítě.

Pro děti je velmi důležité, aby vypadaly stejně nebo podobně jako jiné děti. Reklama toho šikovně využívá. Pro rodiče je těžké rozhodnutí, do jaké míry podlehnout často dost drahé konformitě, snadné někdy není ani pomoct dítěti najít jiné možnosti, jak dosáhnout uznání. Příčinou odmítání dítěte můžou být i zcela povrchní věci – mluví legračně (nejspíš koktá, má silný přízvuk), divně skáče při běhání atd. Pokud rodiče a učitelé podobnou zvláštnost před dětmi neskrývají, ale popíšou ji, diskutují s dětmi, napodobují ji, seznámí je s ní, tak ji spíše akceptují a tak přijmou „toho legračního“.

Některé děti jsou při hrách odmítány, protože jsou sociálně nešikovné. Například tíhnou k rozkazování nebo nedodržují pravidla hry. V tomto případě dospělí – vychovatelky, učitelé, rodiče – musejí zjistit, jestli rušivé chování podněcuje určitá situace, a té pak zamezit. Každé dítě má pozitivní vlastnosti, které je třeba s přátelskou pozorností podporovat, a díky nim je atraktivním společníkem pro ostatní. Je zbytečné jej vystavovat situacím, v nichž se projeví ty negativní. Dítěti, které se špatně chová, nepomůže odsouzení, ale nenásilná pomoc.