Odchod otčíma očima nenáviděného nevlastního dítěte

Člověk, který mě nemá rád, který nemá rád moji sestru a který nemá opravdicky rád ani moji mámu. Je to člověk, který dál trhá naši už dávno rozpadlou rodinu pomluvami a lží. Člověk, který miluje stejnou hudbu jako já a nedává to najevo.

Nikdy jsem nebyla na koncertu vážné hudby - nikdy mě ani nenapadlo se o něčem takovém zmínit doma. Prostě u nás se "to" neposlouchá. Ale přesto cítím, že lásku k vážné hudbě, kterou ve mně nikdo nepěstoval mám v sobě. Zavřenou. Poslouchám pop, rock, hip hop. Nic mě ale nedokázalo nikdy uklidnit tak, jak vím, že by to uměla vážná hudba - a je jedno, od koho. Nedokázalo mě to dostat tam, kde jsem zrovna chtěla být - pustý ostrov s palmami, průzračně čisté moře s drobným žlutým pískem a kilometry písečných pláží. Nebo černobílý film, který se v televizi vysílá pro pamětníky - kde všichni mluví nefalšovaně a výrazně, kde si sama můžu určovat děj. Taky časy, kdy se psalo na hliněné tabulky a ženy s dětma pracovaly na poli. Časy, kdy se v Egyptě stavěly pyramidy a časy, kdy se dobývaly hrady. Představuju si taky vesnické děti, které jsou šťastné i přesto, že chodí bosy a městské děti, které mají všechno a vypadají jako malé princezny a princové.

Ten muž, kterého nesnáším a přesto jsem od začátku cítila, že máme nejednu věc společnou - a to teď nemluvím o tom, že oba dva jsme Kozorozi, od nás odešel před třemi dny. Nechal tady svoje děti, vzal si jen prášky od psychiatra na deprese (kterých se už jednou předávkoval), půjčil si od kamaráda auto (které později naboural a nechal stát na parkovišti) a jen tak si zmizel. Vím, že máma kvůli němu ve dne, v noci brečí. Vím, že tady jsou všichni psychicky na dně (nejen kvůli dluhům, které nadělal). Vím, že jsem mu neměla přát smrt, když si chtěl fouknout do žíly stříkačkou bublinu. Ale - všecko se ve mně pere - soucit, lítost, na druhé straně nenávist a vztek. Připadá mi, že teď je to poprvé, co chápu, proč ho máma už dávno neopustila. Pochopila jsem, že je to nemocnej a nebezpečnej člověk, kterýmu se musí pomoct, ať je kdekoli. A pochopila jsem to až teď, kdy poslouchám jeho cédéčko Petra Iljiče Čajkovskijho, o kterým nikdo neměl potuchy, dokud jsem ho nevytáhla ze zvědavosti z jeho discmana. Ta hudba je smutná a klidná, skoro jako byl on sám, když odcházel...