Pozvánka: Integrace dětí s postižením - jak na to?

Nejdřív tomu nechcete věřit. Říkáte si, že se lékaři spletli, že všechno bude v pořádku. Později nepřestáváte věřit, že to není definitivní, že se časem všechno srovná. A teprve postupně, velmi pomalounku si začnete připouštět pravdu: vaše dítě je mentálně retardované a nedá se s tím nic dělat. Každý se s tím vyrovnává jinak, ale pro nikoho to není jednoduché. Výchova handicapovaného dítěte převrátí váš život naruby, a je úplně jedno, žijete-li v úplné rodině nebo ne, máte-li více dětí nebo jen jedno. Najednou jste "jiní". A postupně, možná nevědomky, se začnete izolovat od ostatních maminek, které mají zdravé děti a toho vašeho se trochu bojí. Ale vaše dítě není přece nemocné, je jen trochu jiné. Svým způsobem se uzavřete i před rodinou, která vám sice všemožně pomáhá (nebo také ne), ale nechápe, proč by se mělo oslavovat, že ve čtyřech letech "už" dítě nepotřebuje plíny, že v osmi si umí samo obléci kalhoty nebo že ve dvanácti se naučilo vyslovovat "s" a "š" místo dosavadního "ť". Nejedná se o izolaci fyzickou, protože vaši blízcí i přátelé vás neopustili, ale o samotu psychickou, která je možná mnohem horší.

A potom se "něco" stane a vy začnete zase žít. "Máme tady na Černém Mostě takové sdružení, kde pracujeme s handicapovanými dětmi", řekla mi sousedka. "Jmenuje se Motýlek. Nechcete přijít mezi nás?" A tak jsme s Lucinkou zašly do Motýlka a už jsme tam zůstaly. Chodíme sem do výtvarného kroužku, na canisterapii, na zpívání, do počítačových kurzů pro děti i pro dospělé. Díky plaveckému výcviku se Lucka přestala bát vody a naučila se nejen plavat, ale i potápět. Příbuzní mi sice občas vyčítají, že jsme v Motýlku víc než doma, ale proč ne, když je nám tu dobře?

Handicapované děti se tu scházejí se zdravými, mají společné aktivity a nikdo se nepozastavuje nad tím, že ten druhý divně mluví, špatně chodí nebo nechodí vůbec. Děti jsou spokojené a cítí se tu naprosto svobodně.

A rodiče? Ti se zde konečně zbavují té ulity, do které se třeba uzavřeli.