mám podobnou zkušenost

Ahoj, můj mladší syn má mentální postižení a tak dobře rozumím tomu, co prožíváte.Možnost vídat se s rodiči dětí,podobně postižených, je moc potřebná. Mně moc pomohlo, když jsme v synových pěti letech začali chodit na malování do Arpidy (bydlíme v Č. Budějovicích).
Mám dokonce vzpomínku, nad kterou se dnes usmívám : začaly mi v té době šedivět vlasy, a z neznámých příčin jsem měla pocit, že ty bílé vlasy k osudu matky postiženého dítěte nějak patří...V té Arpidě jsem si prožila poznání, jak divně jsem uvažovala,a že postižení dítěte není zátěž, která mě musí pohltit úplně celou.
Daří se mi skloubit péči o syna s prací, která mě baví.Snažím se učit ho samostatnosti, baví ho třeba mytí nádobí!Možná, že se jednou rozhodne bydlet jinak, než se mnou, těch možností teď možná přibyde. Neuzavíráme se ničemu.(Teď zrovna jsem na Internetu, abych se poohlédla po možnostech nějakého letního pobytu pro dospělé mentálně postižené, letos ještě jede na tábor, nevím, jak bude moci jet napřesrok.)
Tak zdravím a přeju, abyste se s tím úkolem necítila sama,zrzavá Olga