Jak jsem se bála rakoviny

Je mi třicet let… Teda ještě mi není třicet let. Mám dvouletého syna. Mám šťastné manželství, báječného muže, skvělou rodinu. Mám spoustu práce, spoustu plánů a spoustu ideálů a snů. Mám sen o velkém domě, s velkou zahradou, mými rodiči a čtyřmi dětmi na té velké zahradě. Mám spoustu přátel, kteří mne milují. Mám spoustu činností, kterými obohacuji lidi kolem sebe… A mám bulku v levém prsu.

Objevila se znenadání, a poslední dobou začíná hodně bolet. Můj lékař řekl, že "to je paradoxně dobré znamení". A já se mu snažím zatím věřit. Zatím… než podstoupím další vyšetření. Čekala jsem dlouho a přemýšlela. Já přece nepatřím do rizikové skupiny. Mám dítě, kojila jsem osmnáct měsíců, v rodinné anamnéze žádná rakovina není, rakovina prsu už vůbec ne. Je mi třicet let. Ale to už jsem napsala. Takže - začíná hodně bolet. Tak jsem to šla svému lékaři ukázat. Kolika z vás váš gynekolog prohlíží prsa? Kolik z vás si provádí samovyšetření prsů? Kolik z vás to umí? Vlastně kolik z NÁS to vůbec umí? Když si prohlížím prsa sama, nahmatám desítky různých bulek a uzlinek. Musela bych umřít strachy, kdyby každá z nich mohla něco znamenat. Ale tohle prostě začalo bolet. V závislosti na hormonálních změnách to bolí někdy víc, někdy míň, ale pořád o tom vím. V úterý jsem byla u svého lékaře a zítra mne čeká vyšetření u mamologa. Pak se uvidí. Noci jsou dlouhé a dny jsou kratší. Bývalo to naopak. Den byl dlouhý a v noci jsem spala jako zabitá. Teď mi den vedle mého syna rychle utekl a v noci jsem v posteli mezi těmi svými dvěma chlapi dlouho hleděla do tmy a přemýšlela… Co to v sobě vlastně mám…A bylo mi zatraceně mizerně.

30. března 2007

Vstávat se mi nechtělo. Věděla jsem co mě čeká a bála jsem se toho, co se dozvím. Jenže čas je neúprosný. Ještě že tu Blanku mám a nemusela jsem do nemocnice řídit sama. Odveze mě, počká se mnou a zase mě přiveze. Všichni jsou v práci a já nechci otravovat. Malého hlídá mamka. Co by tam se mnou dělali, pár hodin na nemocniční chodbě. Čekání bylo únavné, a dlouhé, a přišlo mi o to nesnesitelnější, oč víc jsem se pořád bála. Mamolog mne prohlédl, nenašel žádnou zásadní odchylku od normálu. S průvodkou v ruce jsem se přestěhovala o patro výš, na vyšetření ultrazvukem. Lékařka nakonec objevila původce mé bolesti… benigní fibroadenom. Vzhledem k tomu, že je v okolí jen prsní žláza, reaguje tělo na hormonální změny a žláza bolí. Vzápětí v levém podpaží ještě objevuje zvětšenou uzlinu. Dostávám zprávu z ultrazvuku a s ní kráčím za mamologem. Pak už jen vitamíny, a za půl roku nashledanou. A taky ještě upozornění - vyšetřujte si prsa sama, máte jen tahle dvě… Tak se o ně starejte. Cokoliv, co tam dřív nebylo a objevilo by se, je podezřelé. Cokoliv bude jen na jedné straně, na druhé nikoliv, je podezřelé. Přijďte. A já jsem ráda. Jsem šťastná. Že to je benigní. Že neumřu. Že nemusím na operaci. Ale kolik těch žen tam sedělo se mnou. A ne všechny odchází spokojené. A to jsme teprve u ultrazvuku, pak následuje mamograf, pak následuje…

A tak se ptám… Věnujeme se samy sobě dostatečně? Umíte si prohlížet prsa? Zeptala jste se někdy svého gynekologa, jestli by vám prsa prohlédl? Nabídl to sám? Taky se trošku zachvějete, když vidíte reklamu, kde bezradný tatínek s plačícím dítětem neví kudy kam protože "nevzal svoji ženu na vyšetření včas"? Kdy je to včas… Až nám bude dostatečně dost let a budeme v té správné rizikové skupině? Dnes tam vedle mne seděla ještě tři děvčata určitě mladší než já. Věnujme se samy sobě ještě víc. Ptejte se, a když budete mít jen trošku pocit, že něco není v pořádku, jděte, nenechte se odbýt. U mě možná o nic nejde, ale u spousty jiných jde. A jde o život.