Maminko, na slovíčko!

Navozuje pocit nerovnoměrného vztahu, staví rodiče do pozice podřízenosti a to není dobrý začátek pro rozhovor o dítěti, jeho vývoji a někdy i o starostech, které výchovu a vzdělávání provázejí. Přitom obě strany spojuje společný zájem, kterým je dítě a rozvoj jeho vrozených dispozic.

Než si tedy začneme s rodiči povídat, měli bychom se zamyslet nad atmosférou a prostředím, kde se naše komunikace odehrává. A hlavně bychom neměli čekat, až nastane nějaký problém, ale navázat s rodiči základní vztah již při nástupu dítěte do školky. "Pokud učitelka komunikuje s rodiči už od samého počátku, každý den jim poví, jak se dítěti v běžných věcech dařilo, nebo nedařilo, staví tím základ dobré komunikace. Navíc rodiče předškolních dětí mají zájem dozvědět se, jak se jejich dítěti ve školce vede," vysvětluje psycholožka Václava Masáková. A dodává: "V takové atmosféře už pak situace, kdy je třeba rodičům sdělit, že se ‚něco děje', nepředstavuje takový problém. Pokud je už komunikace nějak nastavena, může učitelka sdělit i nepříjemné zprávy - třeba to, že se dítě počůralo - bez velkých obtíží. I informace o tom, že se učitelce dítě ještě ‚nezdá' zralé pro školní docházku, se sděluje lépe, pokud už je komunikace nějak nastartovaná."

Vyplatí se tedy nečekat na problém, ale s rodiči komunikovat už od prvního dne, kdy dítě vstoupilo do školky. To potvrzuje i Jarka Novotná, maminka dvou kluků, kteří chodí do školky v Praze: "Komunikace v naší školce má podobu běžných informací typu ‚nevoďte sem ty děti s rýmou, buďte prosím ohleduplní' či ‚Matěj dnes nejedl oběd, není mu něco' v šatně při předání dětí. Jinak není problém si s učitelkou i ředitelkou domluvit individuální schůzku mimo provozní dobu ve třídě. Naštěstí jsme za celou dosavadní školkovou docházku neměli žádný závažný problém."

Jarka Novotná ještě konstatuje, že hodně záleží na konkrétní učitelce: "Ve školce děti prošly několika třídami a úroveň komunikace vždy závisela na osobnosti učitelky. Z některé se musely informace důsledně ‚páčit' a připomínkami se příliš nezabývala. U jiné vše probíhalo přirozenou cestou, a pokud byl problém, hned se řešil. Bylo běžné, že při odpoledním vyzvedávání dětí na zahradě rodiče poseděli na lavičce s učitelkami a navzájem si sdělili, co mají na srdci."

Dobré ráno, děti

To, jak spolu komunikují rodiče a učitelka, sledují zvědavé dětské oči. Děti dokáží velmi rychle vycítit napětí mezi oběma stranami, a pokud se vzájemný kontakt omezuje na chladné "dobrý den" po ránu, může získat pocit, že si učitelka nezaslouží jeho důvěru. Sice to ve školce nějak "přežije", ale když ho něco bude trápit, počká to na maminku.

Nedůvěře můžeme předejít, pokud ráno najdeme chvilku na pozdrav a pohlazení pro každého malého příchozího a i s rodiči prohodíme pár zdvořilostních frází. Navíc tak i usnadníme adaptaci nováčkům a ustrašenějším dětem dáme denně najevo, že se na tě těšíme a že je vítáme v novém dni.

O tom, že se podobná snaha nemíjí účinkem, vypovídá tato zkušenost: "Moje dcerka je trochu uzavřenější, ve školce v Praze mi bylo docela nevybíravě sdělováno cosi ve smyslu, že malá je nekomunikativní. Když jí byly čtyři roky, odstěhovali jsme se do Londýna. Malá neuměla anglicky ani pozdravit, přesto si ve školce s ostatními dětmi hrála a velice brzy se rozmluvila. Hlavní rozdíl byl v tom, že když jsme přišli v Londýně ráno do školky, okamžitě se jí věnovala učitelka, mluvila na ní a zapojovala jí do dění, které už probíhalo, a nebo, pokud neměla zájem, společně vymýšleli, co bude dělat jiného. Nikdy se nestalo to, co je tady běžné, že dítě stojí kousek od dveří, nechce se mu jít dál a nikdo ho nepovzbudí." Tolik zkušenost Pavly Dvořákové, která nyní žije v Anglii.

Na zvědavé dětské oči a uši nesmíme zapomenout ani tehdy, pokud chceme rodičům sdělit nějakou nepříjemnost, nebo si potřebujeme na dítě "postěžovat". I když se zdá, že dítě je zaměstnané oblékáním a obouváním, nemělo by poslouchat, jak rodičům sdělujeme nějaký výchovný problém. "Učitelka mi v šatně před Tomáškem sdělila, že si s ním už opravdu, ale opravdu neví rady, že je tak divoký, že ho musela za trest poslat do vedlejší třídy. Cestou domů se mi ale Tomášek svěřil, že do té vedlejší třídy by rád chodil už pořád, je to tam mnohem zábavnější," vypráví Jana Brabcová zkušenost s poněkud neprofesionálním jednáním učitelky.

Maminko, nebo paní Nováková?

Drobným nešvarem, který některým rodičům kazí náladu, je způsob, jakým je učitelka oslovuje. Titul "maminko" či "tatínku", kterým některé počastují příchozí rodiče, působí neosobně a někdy i lehce trapně. "Když mluvím s dítětem, můžu mu říci, že si na chvilku sednu s jeho maminkou a budu si s ní povídat, ale když mluvím s maminkou, je to vždycky (třeba) paní Nováková," vyjadřuje svůj názor Václava Masáková.

Neosobní oslovení nepřispívá k dobré komunikaci, proto se snažme rodiče oslovovat jménem - drobný problém nastává, pokud má dítě jiné příjmení než rodič, ale záměnu tohoto typu rodiče většinou přejdou s úsměvem. Ostatně není úplně jednoduché zapamatovat si celá jména leckdy až osmadvaceti dětí a omyly tohoto typu ke komunikaci prostě patří.

Někdy může komunikace učitelky s rodiči působit trochu legračně - jako v případě jedné z oslovených maminek: "Učitelka mě oslovuje křestním jménem. Znala mě totiž jako malou holčičku, bydlela v našem sousedství. Musím podotknout, že se mě zeptala, jak mi má říkat, jestli příjmením nebo jak. A dohodly jsme se na tomhle. Problémy jsme víceméně žádné neměly, bavíme se naprosto normálně. Když něco chci, tak jí to řeknu a hotovo; povídáme si ve třídě. Další rodiče u toho nikdy nebyli. Nikdy jsme ale také nemusely řešit nějaký závažný problém."

Kde si popovídat?

V mateřské škole bývá někdy problém i s místem pro rozhovor. Třídní šatna není tím pravým, důstojným prostředím pro rozhovor o odkladu školní docházky, kázeňských problémech nebo vadě řeči. Václava Masáková doporučuje rodiče oslovit se slovy: "Potřebuji s vámi mluvit, ale tady nemáme klid. Můžeme si popovídat třeba ve vedlejší třídě, nebo využijeme ředitelnu," a dodává, že u sdělování závažnějšího problému by ředitelka školy neměla chybět.

Většina oslovených maminek zmiňuje, že právě šatna je nejčastějším "polem" pro komunikaci s učitelkou. "Běžné věci typu ‚Matýsek dnes zase nic nejedl a zlobil všechny kolem' či ‚Lenička se dneska počůrala, protože neposlechla a nedošla si na záchod před vycházkou' nám učitelka sděluje mezi dveřmi, při vyzvedávání dětí. Je fakt, že se snaží mluvit potichu a respektovat soukromí, což je ale při třeba osmi rodičích a dětech v šatně stejně jedno, protože je tam takový hluk, že stejně nikdo nic neslyší než to, co je přímo určeno jemu. Nicméně občas i ucho nepovolané zaslechne některé povzdechy paní učitelky, to je fakt. Učitelky samy aktivně informují o tom, co považují za problém, popřípadě, o tom, o čem se s rodiči domluví, že budou sledovat. Není třeba je nikterak extrémně ‚uhánět'. Alespoň u našich dvou učitelek to tak funguje," vypráví Radka Nová, jak to chodí ve školce, do které vodí pětiletou Leničku.

A také si pochvaluje: "Samozřejmostí jsou u nás konzultační hodiny, na které se kdokoliv může napsat a s učitelkou v soukromí probrat cokoliv, co je třeba. Jsou ovšem využívány jen velmi zřídka, nejčastěji u těch rodičů, kteří zvažují odklad školní docházky. Ostatní rodiče nejraději řeší věci mezi dveřmi."

Nástěnka i internet

Některé mateřské školy "jdou s dobou" a prezentují svoji práci i na webových stránkách. Rodiče na nich najdou jídelníček, program na další období, kontakty na pracovníky školy… Vedení školky ale musí počítat s tím, že mnozí z rodičů nemají přístup k internetu, a tak by mělo podstatné provozní záležitosti vyvěšovat i na nástěnky nebo vývěsky.

I když se o připravovaném výletě nebo plaveckém výcviku většina rodičů dozví i od učitelky, platí, že "co je psáno, to je dáno". Nepříjemnostem, kdy celá školka čeká na jednoho opozdilce, jehož rodiče nevěděli, že se jede na výlet, si lze ušetřit právě díky oznámení na nástěnce.

Vývěska ale nemusí sloužit jen pro podobná oznámení - šatny a chodby většiny mateřských škol zdobí dětské výkresy a výtvory. A nejde jen o výzdobu - prostřednictvím dětských prací můžeme rodičům ukázat, jak děti zdolávají nácvik grafomotoriky, jak si poradí s barvami a tvary. Mnozí rodiče si až při konfrontaci s výtvory ostatních dětí uvědomí, že jejich dítě není tak vyzrálé, jak si myslí, nebo že by naopak měli podpořit jeho nadání.

Někteří rodiče by ale uvítali, pokud by komunikace s učitelkami mateřských škol probíhala i prostřednictvím moderních "pomocníků". Eva Jahodová, maminka pětileté Verunky, říká: "Ohromně by mi pomohlo zasílání informací emailem, případně hromadné textové zprávy (existují počítačové programy, které to umožňují). Ještě by mohlo být dobré, pokud by mi mailem přišla zpráva, že se na webu naší školky objevily nové informace. Ale jinak si myslím, že normální, zodpovědné matky zvládají všechny informace z nástěnky vstřebat a je to dostatečně funkční způsob komunikace."

Sebelépe vymyšlený komunikační systém by však byl k ničemu, pokud by chyběla ochota a chuť si prostě povídat, předávat si dobré i horší informace a dělit se o své zkušenosti i starosti. Nezapomeňme, že rodiče jsou pro nás neocenitelným "informačním zdrojem", znají své dítě odmalička, vědí, jak reaguje na nové věci, čeho se bojí a co ho naopak baví. To všechno můžeme úspěšně využít, pokud se ale zeptáme.

A hovor s rodiči se nemusí omezovat jen na dítě a jeho život ve školce. Proč mamince malého Honzíka nepochválit nový účes, proč si chvilku nepovídat třeba jenom o počasí? Nejde o banalitu - základní, lidská úroveň společného sdílení pomůže postavit pomyslný most mezi učitelkou a rodiči.

Článek je převzat z lednového čísla časopisu Informatorium 3-8 pro učitelky mateřských škol.