Zůstat nebo jít?

Tak... Nikdy bych si nemyslela, že i já budu mít někdy potřebu tady psát, a ejhle...

Abych pravdu řekla, nevím kudy kam. Mám v hlavě strašný zmatek, já tomu říkám listopad.

Ale v srdci mám úplně jasno.

Teď potřebuju poradit. Co je důležitější? Hlava nebo srdce?

No, ale abych se dostala k tomu, co mě trápí... Chci odejít od manžela. Jsme spolu 8 let, z toho 3 roky manželé a máme dva krásné syny, starší má 7, mladší má 9 měsíců.

Už to mezi náma neklape delší dobu, v podstatě to neklapalo už před narozením mladšího, teď to možná vyzní špatně, ale on byl taková "nehoda". Ale když už se to stalo, tak jsem si řekla: "No nic, tak si ho necháme, na potrat nepůjdu." Musím přiznat, že během mého těhotenství prošel manžel jakousi proměnou a já prožívala druhé líbánky, které ovšem skončily narozením prcka, pak začla opět krutá realita.

Nechci manželovi nasazovat psí hlavu, každý máme své chyby, já taky nejsem svatá, například jsem šílená bordelářka, prostě mě nebaví trávit celé dny uklízením, což mého chotě naprosto vytáčí...

Ale prostě už mě přestalo bavit poslouchat soustavné urážky a nechávat se věčně vyhazovat z bytu...pokud ovšem není v práci nebo v hospodě, to je pak doma božský klid.

Navrhla jsem manželovi rozvod s tím, že k němu chci být upřímná, což ovšem nějak nepobral, oznámil, že s rozvodem souhlasit nebude a zažádá o kluky do své péče.

Kdyby s ním aspoň byla rozumná řeč, já jsem svolná k jakékoliv domluvě, nehodlám mu bránit ve styku s dětmi, kdykoliv je bude moci navštívit nebo si je vzít k sobě, dokonce ten byt, do kterého se chci stěhovat, je ani ne 5 minut od jeho domu, ale jak to tak vypadá, není s ním domluva...zatím.

A já nechci odcházet jako zloděj, počkat si, až bude v práci a pak se odstěhovat a nechat mu dopis, to mi připadá trochu zbabělé.

A také beru v potaz finanční stránku, teď jsou kluci finančně zabezpečení, mají co potřebují, mají dostatek jídla, starší má internet, kabelovku, počítač....toho všeho by se musel vzdát. Vím, jsou to malichernosti, teda pro mě, ale pro 7letého kluka to jsou zásadní věci. Když jsem se s ním bavila o tom, že bych chtěla odejít od tatínka, tak se mi rozbrečel, že přijde o Jetix....

A tak si říkám...Mám to nechat být, zůstat s manželem i když k němu už absolutně nic necítím a je pro mě jen otec mých dětí, být vnitřně neštastná, později mít třeba nějakou potencionální tajnou lásku, se kterou se budu muset skrývat, ale kluci budou mít svůj pokoj, budou finančně zabezpečeni, pořád nové a nové hračky a sladkosti a ....nebo odejít, být v klidu, bez stresu, bez strachu, co jsem zase provedla, co se mu zase nebude líbit, jestli jsem nepřesolila nebo neosolila jídlo, jestli jsem uklidila dostatečně, jestli je správně vyžehleno, jestli přijde po dvou nebo po čtyřech z hospody, ale taky se hodně uskromnit, se dvěma dětma v jedné místnosti s malou kuchyňkou a koupelnou, nemoci si dovolit koupit všechno co potřebuju, ale pečlivě vybírat co můžu a nemůžu....

Jak jsem napsala, v srdci jsem už pevně rozhodnutá, ale ta hlava, ta hlava...nechci se zachovat jako největší sobec.

P.S.: Omlouvám se, jestli celý text vyzněl zmateně, ale psala jsem, jak mě to napadlo a sloh nebyl moje silná stránka :o))