Zkus to a zůstaň

Milá Renule, asi chápu, jak se cítíš. Před pár lety jsem na tom byla podobně. Manžel byl pořád v práci nebo někde s kamarády a já jsem měla malé miminko. Měla jsem pocit, že jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže. S manželem jsme si neměli co říct, nebo jsme na sebe řvali. Všechno muselo být po jeho, zařízení bytu, dovolená... Ale rozhodla jsem se to překousnout, slevit ze svých požadavků a hlavně se nehádat a nevyčítat. Pomalu se to ustálilo na docela přijatelném kompromisu. Láska prostě asi nevydrží na celý život, ale základem soužití by měla být hlavně slušnost. Jsme spolu, na většině věcí se shodneme a to, co k manželovi cítím, není ani láska ani náklonnost. Je to respekt, zodpovědnost a vědomí, že naše děti vyrůstají v normálním, relativně harmonickém prostředí. Mám spoustu přátel a zájmů, žiju si dost po svém a jsem spokojená. Kdo ví, třeba se jednou zamiluji a ještě jednou si prožiji (tajně) ten nádherný romantický pocit. Ale nejdůležitější pro mne stejně bude zodpovědnost vůči dětem a láska k nim.
Ještě zkus zatnout zuby, zkus v něčem manželovi ustoupit. Když ti bude vyčítat nepořádek, zkus se vymluvit na únavu, ale nehádej se... Možná to nakonec nebude nic platné, ale aspoň to zkus. Kvůli dětem. Držím palce.