Když jsem se před dvěma lety stala rodičem, domnívala jsem se, že tato moje nová role spočívá především v láskyplném poznávání osobnosti našeho potomka, obdivu a rozvoji jeho kladů, přijímání, případné korigování záporů, a na neposledním místě v pomoci při objevování světa kolem nás.
Jinými slovy - domnívala jsem se, že se stávám živitelem, dětským psychologem a učitelem zároveň. S čím jsem však nepočítala, byl náhled na sebe sama, ne vždy lichotivý a někdy až bolestně pravdivý (a zde nemám na mysli jen zkoušky trpělivosti nebo nečekanou úzkost při odloučení).
Nedávno jsem synka pozorovala ve skupině dětí u klouzačky. Starší děti ho odstrkovaly na konec řady, nakonec i ti mladší, zatímco synek jen trpělivě čekal, až ho někdo konečně pustí. Vnitřně to ve mně vřelo – nejprve jsem se zlobila na ostrolokté děti, potom se zloba přenesla na bulíkovatost synka. Jenže najednou jsem si cosi uvědomila – totiž, že já sama se v řadě životních situacích chovám velmi podobně. Raději ustoupím a počkám, až bude pole působnosti volné. Tato vlastnost se mi sice nelíbí, ale postupně jsem se s ní naučila žít ve světě, který je naštěstí o něco složitější než život na hřišti. Přesto stále obdivně pokukuji po lidech odvážných, kteří se dokáží prosadit, tudíž bych i u synka uvítala tento povahový rys. Jenže řada vlastností se dědí a tak na synka v biologickém koktejlu s největší pravděpodobností připadla mimo jiné i tato moje vlastnost.
V souvislosti s touto příhodou jsem nedávno zažila situaci, jež mě přenesla do vlastního dětství. Šla jsem se svojí mamkou po parku a mamce se zachtělo na toaletu. Bylo jí však hloupé zeptat se v nedaleké škole, zda by si tam mohla odskočit a tak to vydržela přes zatnuté zuby až domů. A já si při tom vzpomněla, kolikrát mě mamka v dětství (a vlastně dodnes) vytýkala, že se nezeptám, že se stydím otevřít pusu a že jsem proto hloupá a divná. Samozřejmě mě to vždycky mrzelo, ale teprve nyní, kdy jsem se stala také rodičem, jsem si uvědomila, že se za tímto mamčiným postojem skrývá touha, aby její dcera byla jiná (průbojnější, smělejší), než je ona sama.
Zkrátka, děti jsou naším zrcadlem – odráží se v něm nejen hezké věci, které nám dělají dobře na duši (má krásné oči po mně, veselou povahu po manželovi), ale i ty záporné, které často přičítáme někomu jinému z rodiny nebo zvláštním okolnostem. Některé vlastnosti (např. nesmělost, náladovost, neprůbojnost, nedůslednost, lehkomyslnost) nejsou sice tak černobílé (kladné nebo záporné), neprojevují se vždy na první pohled, přesto jsou obecně považovány spíše za břímě než za výhru. Pokud nás tyto vlastnosti rozčilují a nejraději bychom je kouzelným proutkem vymazali z repertoáru našeho potomka, je patrně důvod velmi prostý - rozčilují nás, protože jsme sami také takoví i když bychom raději takoví nebyli.
Jsem rodičem zatím jen dva roky, synka jsem už lecčemu naučila, ale největší lekci mi dal právě on sám. „Přijmi sám sebe, jaký jsi, abys mohl přijmout své dítě takové, jaké je.“ Zní to jistě povědomě a trochu jako klišé, ale já jsem z pohledu rodiče skutečně objevila Ameriku!
Všechny rodiče moc zdravím.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.