Jaro, čas probouzení, čas milování, čas mateřství

Jaro je krásný čas probouzení, čas milování a čas mateřství. Filozoficky se zamýšlím nad koloběhem života a dokonalostí přírody. Jak asi prožívá příroda své mateřství? Těší se kachny na početnou rodinu, přijímá čapí matka svojí roli bez zaváhání a nebolí racky hlava z věčného řvaní jejích příbuzných a potomků? Pravděpodobně o tom nepřemýšlejí, nemají stejně na výběr. Berou život tak, jak přichází.

Také toužím být vyrovnaná a přijímat životní radosti tak, jak přicházejí, těším se na dny příští a snažím se nemyslet na starosti budoucí. Někdy je to ale téměř nadlidský výkon. Zvláště v noci, kdy ticho není přerušováno neustálým voláním : „Mami, ona mi škrábla.“ „Mami, já mám hlad.“ „Mami, ona mi to bere!“ Noční klid blahodárně působí na mé sluchové a nervové ústrojí, dům se neotřásá decibely (Rosťova maminka říká – a má svatou pravdu - : „Tvoje děti nebrečí, tvoje děti řvou.“). Pouze písklavý, pravidelný zvuk dudlajícího syna proniká přes to blahodárné ticho. Proč ale nemůžu sakra usnout? Jak to, že spánek se mi vyhýbá? Pravda, trochu mě dusí pevné obětí Bětušky, která mi před chviličkou vpadla pod peřinu a nasává do svých studených končetin moje teplíčko. Aničku jsem již odvedla z její pravidelné oběžné dráhy po domě v náměsíčném spánku a Madlenka brblá ze spaní: „Neber mi to, nech mi!“

Mám zavřené oči a dokolečka si opakuji: „Spi, spi, spi, ráno budeš jak vyoraná myš, tak prostě spi.“ A tak, jak to říkám Madlence: „Mysli na něco hezkýho. A uvidíš, že za chvíli budeš spinkat jako andílek.“ Snažím se povolit napětí v očích, uvolnit končetiny (i když v tom mi trochu brání Bětuška, která se kolem mne ovíjí jako liána). Už to přichází, už se nořím do té nádherné otupělosti a před očima se mi začínají míhat obrazy. Vidím Aničku, jak pedantsky dbá na to, aby měli její žáci hlavně připravené pomůcky na hodinu a čistě umyté ruce. Vidím Madlenku, jak se blátem prodírá k rodícímu koni, na nohou zabahněné, hnojem obalené holínky, v ruce kufřík s pomůckami veterináře. Vidím Bětušku, jak rozkazovačným hlasem, ale asertivním způsobem opakuje svým podřízeným: „Já se chci podívat do těch papírů.“ A pak stále klidným, ale důraznějším hlasem: „Já se chci podívat do těch papírů!“ a znovu:“JÁ se CHCI podívat do těch papírů.“ A pak: „JÁ SE CHCI PODÍVAT DO TĚCH PAPÍRŮ!“ a k tomu si ještě dupne nožkou. Vidím Toníčka, pravidelně žvýkajícího žvýkačku, jak flegmaticky přistupuje k hodinám a se šroubovákem v ruce se trpělivě snaží najít důvod, proč hodiny netikají.

Do ticha panujícího v hodinářské opravně se najednou ozve chrochtání. To začíná být slyšitelnější a slyšitelnější a přechází v pískání mončičáka. Probírám se z letargie, beru Toníčka z jeho postýlky a přikládám ho k prsu. Bětuška mi mezi tím zalehne před chvílí pracně vydobyté místečko v mé vlastní posteli. Po několika minutách sání ustává a pusinka Toníčka je ošálena šidítkem. Odsunu lehce Bětušku alespoň o deset centimetrů a zalézám do postele. Tentokrát spánek nemusím přemlouvat, přichází sám.

Zdá se to, nebo ten budík zvoní? To už je ráno? Vždyť před chvílí jsem usnula! Postýlka je tak teploučká, nechce se mi odhrnout peřinu do té zimy, ale to už se z postýlky ozývá známé chrochtání a už z mé postele vyskakuje jako šipka hubeňoučké tělíčko Bětušky. Z pokoje Aničky a Madlenky se line vřískot: „Mami, ona mi sebrala tričko!“ Beru Toníčka do náručí, Bětušku za ruku a jdeme rovnou čarou do epicentra jekotu.

Jak jsou ty děti krásně zticha, když mají zacpané pusinky. Obletuji stůl jako včelka a rozlévám čaj. Z hrníčků stoupá pára a kuchyň je prosycena krásnou ovocnou vůní. Poklidnou atmosféru přeruší Bětušky slova: „Já chci jogurt!“ „No to víš, že ti dám jogurt, ale takhle se to neříká!“ a znova a důrazněji: „Já CHCI jogurt!“ „Dám ti ho, až řekneš prosím.“ Vzápětí ještě důrazněji: „JÁ CHCI jogurt!“ „Už jsem řekla, až řekneš prosím.“ Snažím se být důsledná a tuším závěr dialogu (nebo spíš monologu?) „JÁ CHCI JOGURT!“ asertivně opakuje dcera. Také já opakuji již opakované, ale ona znova a neúnavně opakuje svojí větu se zvyšující se razancí. V zápětí je moje pozornost rozptýlena zavrněním Toníčka. Hbitě ho odnáším k dohledu hodin. Je nadšen pohledem na pravidelný tikot. Ten je však přerušen zavytím Bětušky „JÁ CHCI JOGURT!“ a následován perfektním amokem.

Do cirkusového představení se vkládá Anička: „Mami, tys mi nepřipravila ty šaty na vystoupení. Vždyť jsem ti to večer připomínala!“ „Máš pravdu, promiň!“ Provinile začnu hledat šaty na to jejich divadelní představení. Kam jsem je jen dala? V duchu vidím samu sebe, jak je peru, věším na šňůru a pak žehlím. Ale kam jsem je dala pak? Sakra, je tohle možný? Usilovně se snažím soustředit na modro-bíle puntíkovanou látku a představit si, kam se aktuálně přemístily. Poletuji po domě nahlížím do všech skulinek. Prohledávám skříně a pak mě osvítí duch svatý a otevírám botník. Bílý puntík látky se vynořuje vedle zabahněných holínek Magdalenky. No nazdar! Tak to je další dílko Alžbětky, která pěstuje sport námi nazvaný mooving (přesun z místa na místo teď). Krásně voňavé, vyžehlené, úhledně složené šaty popadla z žehlícího prkna a v dobré víře správné hospodyňky nacpala do skříně. Že to je skříň na boty a že je dává do krajně nebezpečné Májiny části bylo pro ní nepodstatné. Ach jo, jak náročná jsou rána nepřipravené matky! Jak se nalítám, než jim opatřím, co potřebují!

„Děti, pojďte se podívat na labutě! Už se nám vrátily!“ Bílí ptáci se zvedají z poklidné hladiny rybníka v již slyšíme nádherný zvuk jejich křídel. Je to ten pár, co tu byl loni, nebo si tyhle labutě jen udělaly mezipřistání? „Ne, nechoď tam, spadneš!“ z úvah mě vytrhuje realita. Sháním potomky a jako kvočna je ženu do houfu.

Bahnitá nevlídnost zahrady se přeměňuje s prvními barevnými kvítečky. Jarní vzduch mi vlil do žil spoustu energie. Chopím se lopaty a kolečka a začnu rozvážet hnůj do pařníku. Už aby tu byl Rosťa, ten by mi pomohl. Jdu ke vrátkům a koukám, jestli už nejde z práce. Ne, neklapu zobákem, ale trpělivě čekám. Je jaro, čas probouzení, čas milování, čas mateřství!