Kolik peněz dáme do společné pokladny?

Vztahy a peníze odjakživa patří k sobě. Dříve, než začneme řešit, jak partnera vyplatit z bytu po rozvodu, bývá užitečnější o společných financích mluvit.

Simona i Eduard byli zvyklí dopřávat si náročné požitky: Ona ráda chodila do fitka a na párty, on miloval rychlé motorky a plachtění na Lipně. Když se potkali, bylo jim oběma skoro třicet let.

Po období vášnivé zamilovanosti přišla klidnější doba společného soužití v Simonině bytě na hypotéku a úvahy o dítěti a svatbě.

Ještě než je stačili zrealizovat, narazili na nečekaný problém: kdo bude co platit? Simona si neuměla představit, že by s porodem dítěte přišla o svou finanční nezávislost, zároveň potřebovala splácet hypotéku; pro Eduarda bylo nemyslitelné investovat méně financí do svých zájmů. Argumenty z obou stran vedly spíše k rozdělování než k porozumění. Výsledkem byl pocit vzájemné nedůvěry a ochladnutí již umírněné emoční blízkosti. Když přišli do poradny, byli na pokraji rozchodu. Při společném rozhovoru se ukázalo, že Simona žila s předchozím partnerem v jeho bytě, věnovala mu všechen svůj volný čas i peníze, sama neměla nic. Po rozchodu zůstala bez bydlení a bez prostředků a takovou situaci už nechtěla zažít. Oproti tomu byl Eduard zvyklý žít spontánní přítomností, a co vydělal, investoval do zážitků. Dosud spolu se Simonou žádný společný model hospodaření neprobrali, vždycky to „nějak udělali“. Představa společně sdílené finanční závislosti i nerovnováhy byla pro ně děsivá.

Láska versus peníze

Vstup lásky do oblasti cash flow (kde vzít peníze), mikroekonomiky (kolik jich bude) a finančního managementu (za co je utratit) začíná obvykle půjčkou od táty na kino ve dvou.

V době dvoření je to jasné: má-li kluk peníze, dívku svých snů hostí, zároveň se o tom příliš nediskutuje. Změna přichází, když se z namlouvání stane partnerský vztah. Na pořadu dne jsou finančně náročnější záležitosti, ve finále i společné bydlení, domácnost, hypotéky apod. Tady už nejde nediskutovat, je třeba společné hospodaření vyjednat. Začít můžeme od předpokládaných výdajů (kolik potřebujeme vydělat a kdo kolik může dát) nebo z balíku všech našich příjmů (to v případě zcela sdílených párových financí).

Tak jako jiné oblasti ve vztazích mezi ženami a muži je i párové hospodaření zabydleno mýty či legendárními příběhy z původních rodin. Tady je několik z nich:

„Muž by měl živit rodinu.“ Snad nejčastěji rozšířené přesvědčení z dob, kdy muž chodil do práce a žena kompletně zajišťovala chod domácnosti; pak to nemohlo fungovat jinak. Jestliže chodíme do práce oba (a oba vyděláváme, byť ne nutně stejné částky), pak tento model neobstojí (a bouřit se začnou nejdříve ženy).

„Když mě pozval na společnou dovolenou, musí mi ji taky zaplatit.“ Něco, co zprvu vypadá jako úžasný dárek, se posléze změní v pěknou přítěž. Když mi to přece dává, nemůže to po mně chtít platit! Jak často a rádi zaměňujeme finanční spoluúčast za dárky a velkorysá pozvání. Je to lákavé a zároveň zavazující. „Když vydělává 5x tolik co já, měl by také 5x tolik přispívat.“ Další z řady častých mýtů o způsobu společného hospodaření, vycházející z přesvědčení o sociální solidaritě, protože jinak by to přeci nebylo fér!

Modely společného hospodaření

Nejčastěji se v párovém hospodaření můžeme setkat s následujícími modely: první dva bývají funkční, další dva destrukční.

Oddělené účty – nezávislost

Když máme účty oddělené, cítíme se nezávisle, soběstačně, svobodně (pakliže oba vyděláváme). Společný účet by nás svazoval, oddělené účty nás však mohou příliš oddělit. Máme přitom možnost přispívat na společné živobytí domluvenou částkou, bez ohledu na to, kolik reálně vyděláváme. Jsme tak trochu „svými pány“ nebo také otroky vlastních peněz. Kde je ovšem hranice finanční svobody v páru?

Společná kasa - odpovědnost

Když máme společný účet, vidíme si do karet a je snadné jeden druhého kontrolovat díky on-line bankovnictví. Na druhou stranu, můžeme si rozdělit odpovědnost v hospodaření – kdo kupuje co a za kolik. Transparentnost vede k reálnému rozhodování, zároveň je pojistkou proti neuváženým krokům, které by rodinný rozpočet zruinovaly.

Strážce pokladu – hazard

V tomto modelu je držitelem celého párového bohatství jen jeden z páru, což v praxi znamená, že na jeho účet přitékají výplaty obou partnerů. Jen on sám (či ona sama) má ovšem přístup do pokladnice a druhý mu předkládá své dobře odůvodněné žádosti. Zatímco v krátkodobé perspektivě to může působit jako účinné, byť drastické protikrizové opatření, z dlouhodobého hlediska jde o těžkou nerovnováhu moci v páru.

Jde to mimo nás - chaos

V reálu to vypadá tak, že o finanční hospodaření se v páru nikdo nestará, nikdo nepočítá, nesplácí, kupuje se vždy to, na co je zrovna chuť nebo když si někdo náhodou vzpomene. Nejde-li zrovna o pár dvou velmi bohatých lidí, pak si společně zadělávají na problém dluhů.

Dalším z faktorů způsobujících nerovnováhu je finanční závislost, ať už jednoho partnera na druhém (třeba po čas rodičovské dovolené), nebo páru na okolí, obvykle na rodičích. Rizikovým faktorem v párovém hospodaření je utajený účet jednoho z partnerů nebo utajené výdaje, třeba alimenty či dluhy. Takto běží v páru takzvaná šedá ekonomika, která může důvěryhodnost soužití zevnitř vážně narušovat.

Každý doma ekonomem

I v oblasti rodinných financí je třeba počítat, rozmýšlet, vyjednávat, tvořit rezervy, přiměřeně riskovat, volit úsporná opatření. Tím nejpodstatnějším prvkem je společná domluva na přijatelných pravidlech párového hospodaření, bez ohledu na výsledný model. Zkušenost ukazuje, že žena bývá zpravidla dovednější „strážce pokladnice“, pokud to muž akceptuje.

Při vyjednávání o společném hospodaření je užitečné vyjít z reálných příjmů partnerů, nutných měsíčních nákladů (měl jsem v praxi pár, který si po dva měsíce zaznamenával všechny výdaje, aby měl reálnou představu, kolik mu zbývá volných peněz) a potřebných rezerv či spoření: zůstane částka k libovolnému použití v daném měsíci. Problém nastane, když se nemůžeme shodnout, za co peníze utratit (máme jiné priority); pak je dobré zvolit pravidlo vyvažování rovnováhy (dnes ty, zítra já) či dělby kompetencí (já zajišťuji domácnost, ty volný čas), případně peníze investovat, dokud se nedohodneme.

Zároveň je třeba počítat se zdražováním, zvyšujícími se náklady, zejména po příchodu dětí, se zpravidla nižším finančním standardem po skončení produktivního věku. Extrémní situací je život s nespláceným dluhem. Téma „Jak se dluhu zbavit?“ umí na dlouhou dobu překrýt všechny ostatní složky párového soužití. To už si většinou žádá pomoc kvalifikovaného finančního či manželského poradce.

Autor je psychoterapeut, manželský a rodinný poradce, www.psychologickesluzby.cz