K pláči vždy připraven

Jenže máte-li ve třídě dítě, které má neustále pláč na krajíčku, je práce náročnější…

Ty máš smích a pláč v jednom ranečku, říkávala mi kdysi babička a podle poradenské psycholožky Ivany Halíkové vystihla naprosto přesně emocionální rozpoložení dítěte v předškolním věku. „Na plačtivost a hlasité projevy nespokojenosti a vzteku má dítě ještě nárok, musíme s nimi ale pracovat,“ říká PhDr. Halíková. Dospělí lidé minimálně tuší, že v každodenních situacích je vhodné odlišit děje podstatné od podružných a že je užitečné se na přítomné události podívat z perspektivy budoucnosti. Výsledkem těchto myšlenkových pochodů jsou pak výroky typu „nechal jsem to plavat“, „nestálo mi to za rozčilování“, případně naopak „to jsem nemohl nechat jen tak“. Nezralost dětské nervové soustavy, nedostatek zkušeností, zaměření na přítomnost, prolínání fantazijního světa se skutečným způsobují, že rozhodující vliv na prožívání dítěte má probíhající, aktuální děj. Co se děje tady a teď, je pro něj strašně důležité a je ochotné „bojovat jako o život“, i když z hlediska dospělého jde o maličkost. Ale jakmile se přítomnost stane minulostí, dokáže dítě stejně intenzivně prožívat něco úplně jiného – což ostatně při výchově dokážeme nejen využít, ale i záměrně inscenovat. I díky tomu se na pláč a odřené kolínko rychle zapomene ve chvíli, když se objeví zajímavá hračka, příběh nebo pohádka.

Pláč je přirozenou reakcí, když se dítě uhodí, když se lekne nebo se něčeho bojí. Patří zároveň k relativně častým projevům nezvládnutých negativních emocí. Kluci a holčičky se dokážou rozplakat zklamáním, když se výlet, na který se těšili, zruší kvůli počasí, když kvůli nemoci zmeškají besídku ve školce. Pokud narazí na odpor dospělého – nemůžou dokončit hru, do které jsou zabrané, máma odmítá koupit hračku nebo bonbony – v jejich slzách se mísí lítost se vztekem. Zlostí i (sebe)lítostí brečí, když se s druhými dětmi perou o auto nebo o panenku. U těchto druhů pláče velmi záleží na reakci okolí. Pokud má dítě opakovanou zkušenost, že si to svoje vždycky „vyřve“, zařadí vztekání a pláč do repertoáru oblíbených reakcí.

Skleníková květinka

„Dítě, které začíná ve školce natahovat ve chvíli, kdy zjistí, že něco nesmí nebo něco jiného naopak musí, je s největší pravděpodobností poněkud rozmazlené z domácího prostředí. V těchto případech bych měla obavy, že doma nemá jasně stanovené hranice chování, že se mu rodiče snaží ve všem vyhovět,“ upozorňuje psycholožka Halíková. Učitelce leccos napoví způsob, jak dítě komunikuje s rodiči nebo prarodiči, kteří ho vodí do školky. Psycholožka doporučuje přímo se maminky zeptat, jak doma vypadá například usínání – jestli je dítě zvyklé v určenou dobu s pomocí dospělého uklidit hračky, v klidu se umýt, poslechnout si pohádku a jít spát, anebo jestli rodiče svádí každodenní boj, jak dostat potomka do koupelny, a pak ho celý večer opakovaně ukládají nebo rezignují a nechají ho usnout v obýváku u televize.

Pokud pravidla doma chybějí, je školka ideálním prostředím, které je nastaví. Je-li dítě zvyklé, že když začne brečet, máma nebo babička na svém požadavku přestanou trvat a ustoupí mu, na učitelku taková taktika neplatí. „I Honzík odloží stavebnici a půjde si před svačinou umýt ruce.“ Navíc můžeme úspěšně využít toho, že – na rozdíl od rodiny, kde vládne Honzík a jeho rozmary – ve třídě je pohromadě více dětí a vztekle fňukající Honzík nebude před nimi chtít pořád vypadat jako malý, věčně ubrečený kluk. Jakmile se objeví náznak, že se Honzík začíná chovat „jako velký a šikovný“, nesmíme zapomenout posílit jeho zralejší, sociálně přijatelnější chování pochvalou a oceněním.

Klidně se pak může stát, že dítě, které se naučí ve školce respektovat pravidla a přestane si vynucovat svá přání pláčem, doma s brekem úspěšně pokračuje. „Pokud si rodiče nevědí rady a vnímají situaci jako problém, mohla by učitelka být tím, kdo jim pomůže krok za krokem pravidla nastavit,“ doporučuje doktorka Halíková.

Strach ze selhání

Jakmile se má ve školce malovat, jinak veselá a šikovná Evička nasadí zdržovací taktiku. Nakonec dojde i na slzy. „Podobně reagují děti, které chtějí být opravdu hodně úspěšné a bojí se selhání v oblasti, ve které si nejsou jisté,“ vysvětluje doktorka Ivana Halíková. Evička pěkně zpívá a tancuje, při nacvičování na besídku je nejlepší. Malování jí ale nejde, a tak se mu snaží vyhnout. Při různých činnostech mívají některé děti strach z věcí a aktivit, se kterými nemají zkušenosti a v nichž mohou být vzhledem k ostatním méně úspěšné. V těchto případech radí psycholožka dát nenápadně dítěti úkol o něco snazší a chválit, chválit, chválit pokus a snahu. Je-li dítě poslední, můžeme ho pochválit, že pracovalo pečlivě a dlouho – důvod se vždycky najde. A když vystavujeme dětské výtvory, měli bychom vystavit všechny a v předškolním prostředí ještě zbytečně nevytvářet soutěžní atmosféru a „známkování“ na práce povedené a nepovedené.

Když se některé z dětí zuby nehty, i s pláčem, určité činnosti brání, není na škodu probrat situaci diskrétně s rodiči. Je možné, že svého syna nebo dceru příliš podporují v perfekcionismu, požadují od nich maximální výkon anebo jim prostě v dobré víře stále zdůrazňují, že všechno je potřeba dělat co nejlépe. Anebo je naopak mohou poněkud nešťastně motivovat srovnáváním, třeba se starším sourozencem, který v dané oblasti vyniká.

Slzavé údolí

Zvýšeně citlivé, úzkostné děti mohou pláčem reagovat na sebemenší změnu nebo zátěž, která ostatní holčičky a kluky vůbec nerozhodí. „Helenka čekala, že tu ráno bude paní učitelka Marta,“ říká omluvně matka. Čtyřletá Helenka štká od chvíle, kdy se podívala do třídy a uviděla učitelku Jitku. Včera odpoledne sice pro Jitku namalovala krásnou princeznu, ale ráno chtěla Martu… Jakmile Pavlík nenajde ručník na své značce, hned začne plakat, že se mu ztratil. Pokaždé ho s učitelkou našli spadlý na zemi hned pod značkou. Pětiletý kluk by se přece mohl napřed mrknout pod nohy nebo aspoň ohlásit, že nemá ručník, bez toho slzavého údolí, ale Pavlík ne. Důvodem k pláči může být pomazánka, kterou dítě nemá rádo, fakt, že s jeho oblíbenou hračkou si už hraje někdo jiný, že ve všeobecné strkanici u dveří na zahradu do něj někdo šťouchnul… Nezřídka se stává, že právě pro takové děti si chodívají do školky nejisté, nervózní maminky. „Přecitlivělost a úzkostnost dítěte je svým způsobem už geneticky podložená, často navíc živená neurotizujícím prostředím v rodině,“ konstatuje psycholožka. V takových rodinách dětem může chybět pocit jistoty. Školka s pravidelným, předvídatelným režimem a vlídný individuální přístup učitelky ho může do určité míry kompenzovat. „V nejistých dětech je třeba posilovat víru v to, že věci dopadnou dobře. Měli bychom je upozornit, že to, z čeho měly obavy, dobře skončilo a že příště už takový strach mít nemusí,“ radí psycholožka Halíková. Mnohdy pomůže i krátký fyzický kontakt – pohlazení po hlavičce, po ramínku, vzít ho za ruku na vycházce apod. Plačtivé děti je vhodné nenápadně při hře zkontaktovat s těmi, které mají ve skupině silnější pozici, aby se z „uplakánka“ nestal outsider. Vhodnějšími partnery nejistým dětem jsou ty, které jsou schopné spolupracovat a vedle nichž bázlivý kamarád má šanci se uplatnit. Vedle příliš „rázných“ kluků a holčiček ji nemá a může se začít zabydlovat v roli poslušného, poddajného obdivovatele.

Rodičům příliš úzkostných, plačtivých dětí mohou učitelky doporučit návštěvu dětského psychologa nebo psychoterapeuta – jsou-li ale podobné problémy v rodině, mnohem efektivnější bude rodinná terapie.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.