Re: plačící 2,5leťák

Já mám "tchýni" suprovou, tohle mi spíš dělají cizí lidi - třeba včera, jedeme domů z města, kde jsme vyřizovali hypotéku (kluk si chvíli v bance maloval, pak ho muž vzal ven na hřiště, když se řešil už jen můj nový běžný účet), po poledni už byl unavený a ospalý a na eskalátoru začal blbnout. Nebylo to uplně bezpečné, tak jsem na něj trochu zvýšila hlas, ať dává pozor, což vedlo k tomu, že přestal dávat pozor uplně, znáte to . Nějak jsme to zvládli bez újmy na životech, akorát on se mi tam nahoře rozbrečel (asi jako že mu kazím hru) a klekl na zem, tak jsem klekla k němu, objala ho, říkám mu, že vím, že to dneska nebyla moc zábava a že je unavený, ale že ještě musíme nějak dojít domů, než půjde spát, a najednou... ženská. A povídá "ten malej (=dcera spící v nosítku) je takovej hodnej a ten velkej zlobí". Jen jsem odvětila, že nezlobí, že je unavený, ale absolutně nechápu, proč má někdo cizí, kdo vůbec neví, o co jde, tohle komentovat - to si jako myslela, že se chlapeček nad sebou zamyslí a přestane brečet? Já teda kategorie "být hodný" a "zlobit" nepoužívám vůbec, ale když už, pak rovnítko mezi "brečet" a "zlobit" mi připadá hooodně přehané.

Pak mi usnul v autobuse, rozbrečel se, jak jsem ho budila, ještě se trochu majznul hlavou o tyč, tak jsem zase přiklekla a foukala, no a nakonec úžasný - doťapal až domů po svých, spořádaně zul boty, umyl ruce, vyčural se a šel spát. No vyloženě "zlobivé dítě" .

Souhlasím s autorkou článku, že s pláčem je to hodně o reakcích rodičů. Jsou bohužel matky, které by mu naflákaly a pak se divily, že ho chytá amok... . No a pak samozřejmě opačný extrém, které udělají dítku pomyšlení, jen aby nebrečelo. Neříkám, že nejsou chvíle, kdy je těžké rozpoznat, jesli je pláč "oprávněný" nebo "účelový", ale od toho jsme mámy, abychom svým dětem tak nějak většinou rozuměly, ne?