Doma bývá po mém - a ve školce to chci taky

S takhle jasně formulovaným přáním se sice učitelky mateřských škol nesetkávají, ale děti, které jsou zvyklé doma prosadit svou a docela samozřejmě očekávají, že se jejich přáním podřídí i všichni ostatní, potkávají ve svých třídách stále častěji…

Naše společnost je orientovaná na dítě jako málokdy předtím. Díky poznatkům vývojové psychologie můžeme doložit, jak jsou první roky života pro člověka důležité, nakolik dokážou ovlivnit jeho osobnost, jak přispívají k rozvinutí jeho vloh a schopností i jak mohou utvářející se charakter poškodit a zdeformovat. Na jedné straně nás to vede k odpovědnosti za vývoj každého dítěte, k vytváření podmínek pro optimální rozvinutí jeho nadání, na druhé straně sklouzáváme k nekritické toleranci vůči všem dětským projevům, k výchově, která osobnost „nespoutává“ a nechává jí „dostatečný prostor, aby se mohla přirozeně projevit“. Zatímco s prvním přístupem se setkáváme vcelku často v mateřské škole, druhý je typičtější pro mnohé rodiče.

„Příchod dítěte samozřejmě chod domácnosti a životní rytmus rodičů podstatně ovlivní, nicméně v posledních letech se více než dřív setkáváme s tím, že rodina nejmladšímu členovi prakticky všechno přizpůsobí, snaží se mu za všech okolností vyhovět. Jako by dítě bylo tím, kdo vnáší pravidla,“ konstatuje dětská poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. Někteří rodiče prakticky rezignují na většinu předchozích aktivit, zájmů a koníčků, dokonce po řadu let - dítě je v jejich očích stále příliš malé, musí mít svůj režim a klid. Nezkoušejí ho postupně zapojovat do různých činností, neberou ho na výlety, nevystavují ho situacím, kdy není středem zájmu, protože by mohlo být nespokojené, tudíž ani otec či matka by z akce nic neměli. Jiní naopak „vykupují“ chvíle vlastního klidu tím, že potomkovi dovolí téměř cokoli. Hlavně aby byl spokojený - to je současné rodičovské krédo, které občas nebere v potaz, že k pocitu spokojenosti lze dospět i chvílemi méně příjemnými, přes přizpůsobení se okolním podmínkám, poznáním a přijetím hranic. „Dítě, kolem něhož se všechno otáčí, neumí přijmout roli, která by mu v rodinné hierarchii měla příslušet a nepočítá s tím, že na podobné hierarchické uspořádání může narazit i v jiných sociálních prostředích. Nenaučí se respektovat přání a požadavky dospělých. Rodiče tak nechtěně místo spokojeného dítěte vychovávají panovačného diktátora,“ vysvětluje psycholožka. Takové dítě neustále testuje hranice, zkouší, kam až může v každodenně se opakujících situacích dojít, takže nakonec doma ovládne režim spaní, jídla i oblékání. Přechod do mateřské školy je pro ně těžkým rozčarováním…

Manipulátor ve školce

Děti, které byly dosud zvyklé samy určovat pravidla, reagují na změněné podmínky obvykle bouřlivě. Pláčem, křikem, odmítáním docházky apod. Přesto podle psycholožky Halíkové školka nesmí slevit a učitelky by měly trvat na tom, že dítě se režimu mateřské školy přizpůsobí tak jako ostatní kluci a holčičky. „Někdy chvilku trvá, než dětskou manipulaci poznáme, ale v tomto věku ji ještě bezpečně odhalit lze. Zvlášť pokud se věnujeme i pozorování dětských interakcí. Učitelka by měla zbystřit, když se některé dítě kolem ní pořád točí s nějakými požadavky, návrhy, snaží se ji přesvědčit, jaké jsou ostatní děti. Rozhodně by na tuto hru neměla přistoupit,“ doporučuje doktorka Halíková.

Máme-li ve třídě kluka či holčičku, který chce být dirigentem dětských her, můžeme to v určité situaci využít a vedoucí úlohu mu dopřát. Dítě může být vedoucím hry, například při hře na školku, na školu, na stavbu silnice. Může chvíli určovat role druhým dětem, kdo co ve hře bude. „Ale pak musí nezbytně přijít střídání úloh. U dětí s manipulativními sklony je víc než u jiných důležité, aby si vyzkoušely i opačný repertoár, aby se dostaly do role podřízené, závislé, aby se učily přijmout úlohu, kterou jim přidělí někdo jiný,“ říká psycholožka. Smířit se s pravidly a přijmout hranice však chvíli trvá a klidně se může stát, že si chlapec nebo holčička rodičům stěžuje, že se jim ve školce nelíbí. Nejednou navíc právě takové dítě pochází z rodiny, která je pro školku cenná například štědrými sponzorskými příspěvky nebo jsou rodiče významnými představiteli obce coby zřizovatele mateřské školy - a tak se učitelky dostávají do situace, kdy potřebují na jedné straně zvládnout malého manipulátora (což je nutné pro atmosféru ve třídě, pro práci s dětmi, ale i pro manipulátorovo vlastní dobro) a na druhé straně nezavdat jeho rodičům zásadní důvody k nespokojenosti s činností školky. Největší riziko bývá, pokud rodiče v manipulativním chování a nepřizpůsobivosti svého potomka vidí znak budoucí silné osobnosti a neuvědomují si, že může jít o výchovný problém.

Na vlastní oči

Psycholožka Ivana Halíková doporučuje nabídnout rodičům manipulativních dětí návštěvu mateřské školy: „Nejde jen o předem připravené dny otevřených dveří, které školy pro rodiče připravují. Podobně jako základní školy umožňují rodičům či prarodičům nahlédnout do běžné výuky, mohou mateřské školy ukázat, jak vypadá jejich normální den.“ Rodič tak má možnost vidět svého potomka v interakci s druhými dětmi, může sledovat, jakým způsobem se zapojuje do jednotlivých aktivit, jak reaguje na učitelčiny pokyny a jestli se tím liší od jiných dětí, jak se chová u jídla apod. Pokud má dítě výraznější výchovné problémy, za celý den či dva si rodič „něčeho“ všimne. (Samozřejmě je potřeba návštěvu školky nabídnout taktně a pozitivně k ní otce a matky motivovat. Výzva „Jen se přijďte přesvědčit, jak tady zlobí a otravuje“ probudí mohutné obranné reakce i v rodiči, který určité problémy tuší.) Přítomnost vlastního rodiče dítě samozřejmě ovlivní, ale určitě ne tak, aby se celý den „drželo zpátky“ a demonstrovalo vzorné chování. Na to jeho předškolní taktické schopnosti ještě nestačí. „Naopak, s mamkou v zádech ochota poslouchat paní učitelku spíš prudce klesne,“ domnívá se doktorka Halíková. Má-li dítě výchovné problémy, rodič podle ní rozhodně neodejde s představou, že má andílka, jemuž se ve školce snaží necitlivě přistřihávat křídla.

Rodič by v průběhu své návštěvy neměl být přímým účastníkem dění, neměl by plnit roli pomocného personálu či zvláštního osobního asistenta. Určitě je vhodné získat k podobným návštěvám postupně více rodičů - pak může učitelka dětem prostě říct, že dneska se přišla podívat jedna maminka a příště přijde jiná. Chvíli se budou v nezvyklé situaci patrně předvádět všechny děti, ale za pár minut na přihlížející maminku zapomenou a budou se chovat jako obvykle. (Ovšem rodičům, jejichž dítě je spíš úzkostné, zaražené a hůř se zapojuje do společných činností, psycholožka podobnou návštěvu spíše nedoporučuje, protože hrozí, že se syn či dcerka pověsí mamince kolem krku a snahy zapojit ho do dění ve třídě dopadnou podstatně hůř než bez přítomnosti rodiče.) Přihlížející rodič (častěji to bývá matka než otec) by měl být předem učitelkou instruován, jak má vypadat jeho role pozorovatele - spíš by měl nenápadně sedět v rohu, být na okraji, nikoli v centru dění. Není vůbec nutné, aby následoval děti po třídě během jednotlivých her a činností. Neměl by zasahovat do akcí ve třídě, nevolat k sobě potomka během hry, a pokud za ním bude od svých aktivit sám odbíhat, měl by ho neutrálně vracet zpátky. Během několikahodinového pozorování má rodič srovnání, jak se jeho dítě chová k ostatním, jak reaguje na instrukce, jestli se dokáže soustředit podobně dlouhou dobu jako druzí kluci a holčičky… Pokud rodič skutečně zaregistruje, že chování jeho dítěte je v určitých ohledech problematické, měla by mu učitelka přijatelnou formou nabídnout pomocnou ruku a společný postup, který umožní dítěti přijmout pravidla a přizpůsobit se režimu. Ambiciózním rodičům není od věci připomenout, že tím výrazně přispějí k potomkově školní úspěšnosti.