Dáte si čipovat děti?

Elektronická sledovací zařízení jsou na našem trhu už několik let, aniž by vyvolávala větší zájem či emoce. Poslední měsíce však všechno změnily – zmizení Aničky Janatkové a další útoky na děti vyvolaly v rodičích pocity ohrožení a potřebu něco pro bezpečí svých dětí udělat. Cokoli a za každou cenu.

Mediálně tak přitažlivý pojem „čipování dětí“, vzbuzující až orwellovské asociace, je ve skutečnosti matoucí. Zařízení, o kterém je řeč, vlastně žádný čip není – je to spíš něco na způsob zjednodušené kombinace mobilního telefonu a GPS lokalizátoru.

Pomocí satelitní sítě určuje přístroj nepřetržitě svoji polohu; pokud dítě (nebo jiný uživatel) překročí předem nastavenou „virtuální ohradu“, vyšle varovnou SMS do mobilního telefonu rodičů. Pošlou-li rodiče SMS opačným směrem, zařízení jim obratem – za standardní cenu příslušného operátora – odešle zprávu se souřadnicemi místa, kde se dítě právě nachází. Zpráva obsahuje i odkaz na Google Maps, majitelům „chytrých telefonů“ tedy stačí kliknout a okamžitě vidí polohu dítěte na mapě.

Minitrackery používané na ochranu dětí jsou tou nejjednodušší variantou zkonstruovanou s ohledem na co nejmenší velikost, váhu a cenovou dostupnost (okolo 4 000 Kč). Technologie, která se donedávna využívala téměř výhradně pro ochranu a lokalizaci automobilů, ale umí daleko víc: on-line sledovat polohu vozu, na dálku kontrolovat stav benzinu v nádrži, teplotu nákladu apod. Domy s pečovatelskou službou a Alzheimercentra oceňují přístroje s pohotovostním tlačítkem – po jeho zmáčknutí okamžitě vyjíždí na místo pomoc. Mají i tzv. man-down funkci: když senior upadne a zůstane nehybně ležet, automaticky odešlou varovnou zprávu. Lokalizátory ale ocení i různé zájmové skupiny, třeba cyklisté nebo letečtí modeláři (když takový model uletí a ztratí se, škoda může jít až do desítek tisíc).

Zneužít lze všechno

Žárliví muži, kteří použijí zařízení ke sledování svých manželek (či naopak), patří k oblíbeným strašákům moralistů. Je to ale podobné, jako kdybychom vinili vynálezce automobilu ze zabití tisíců lidí ročně. Společnost MACRO WEIL, jeden z velkých dovozců sledovacích zařízení na náš trh, v současné době připravuje zahájení prodeje svých zařízení v prodejnách OBI a chystá se jednat se sítěmi supermarketů. Už teď jsou trackery k dostání v prodejnách T-Mobile. „Přál bych si, aby byly v běžné nabídce podobně jako třeba autosedačky. Už ne hi-tech hračka, ale něco dostupného a užitečného,“ říká Petr Pilin z MACRO WEIL. Důsledně se ohrazuje proti jakékoli zmínce o čipování. „My nečipujeme lidi! Nabízíme prostředky k ochraně. Ten rozdíl je velký. Je ale pravda, že tohle je druhá, třetí generace těchto zařízení, a vývoj půjde jistě dál – směrem ke zmenšování přístroje a větší výdrži baterií. Je jenom na rodičích, zda chtějí lépe a účinněji kontrolovat své děti a zároveň je vychovávat k tomu, aby takovou kontrolu nevnímali jako zásah do svého soukromí, ale starostlivou péči o jejich zdraví a život.“

V okamžiku, kdy se zařízení vejde třeba do prstýnku, nebude možné ho tak snadno najít a zneškodnit. Snadná možnost odhalení je totiž jedním z argumentů jeho odpůrců. V současné době má lokalizátor velikost krabičky od zápalek a je možné ho ukrýt kdekoli v oděvu; jiný typ má podobu běžných digitálních hodinek. V případě promyšleného organizovaného únosu si lze představit, že prohledání oběti a zlikvidování veškeré podezřelé elektroniky bude tím prvním, co pachatelé udělají (i tak ale dítě může stihnout zmáčknout alarmové tlačítko). Pokud půjde o náhodné napadení, případně neštěstí, může tracker prokázat dobrou službu. Navíc, i znalost posledního místa, kde bylo zařízení v provozu, může při vyšetřování pomoci. Život s vnitřními bariérami

I přes nebezpečí, která dnešní společnost přináší, hledí psychologové na možnost prakticky nepřetržitého dohledu rodičů nad dítětem značně zdrženlivě.

„Jsem spíš zastáncem osobní svobody, s tím, že přijmu i příslušnou míru rizika,“ říká psycholožka Simona Hoskovcová. „Připadá mi, že život, který bude ve jménu bezpečnosti ořezán jen na bezpečné aktivity, už nějak nebude mít šťávu. Pokud se dítě naučí žít s virtuálními hranicemi a něco začne pípat, kdykoli je překročí, vyroste v člověka s vnitřními bariérami, které mu můžou zabránit užít si život naplno.

Já se hodně zabývám vývojem psychické odolnosti v předškolním období. Tam často s rodiči probíráme situace, které obsahují určitou míru rizika, protože jsou na horní hranici toho, co jsou děti schopné bez problémů udělat. Když jim to ale dovolíme, děti se posunou dál. Například krájet nožem ve čtyřech letech. Schovám-li nože do zásuvky s bezpečnostní pojistkou, zajistím tak, že se dítě nepořeže a neublíží mladšímu sourozenci. Když mu to ale dovolím a naučím ho s nožem zacházet, lépe ho tak připravím pro budoucnost.

A stejně tak můžu dítě připravit na samostatný pohyb venku. Naučit ho, jak se chovat v případě, že ho někdo napadne, jak si zajistit pomoc dalších dospělých lidí. Velmi často u rodičů vidím, že vychovávají děti k velké ostražitosti před cizími dospělými. To je v pořádku. Musíme je ale také naučit rozlišovat, kdo je zdrojem potenciální pomoci. V momentě, kdy se někdo rozhodne dítě unést, ono se fyzicky neubrání, útočník ho popadne a strčí do auta, i když má zakázáno mluvit s cizími lidmi. V momentě, kdy bude umět v téhle chvíli začít křičet, kopat kolem sebe nebo doběhnout k nejbližšímu dospělému a říct ‚tamten pán mě chce ukrást, pomozte mi‘ (musí někoho oslovit adresně, protože sami od sebe nemají lidé tendenci pomáhat a plést se do takových věcí), bude mít šanci takovou situaci ustát.“

Další, neméně složitou otázkou je ochota dítěte dozor rodičů přijmout.

„U svých dětí se snažím budovat spíš nějakou základní důvěru, aby mi daly vědět, kde jsou, aby si uvědomovaly, kam, kdy a s kým je vhodné jít. Připadá mi, že když na to přijdou samy, tak je to lepší, než když jim nastavím nějaký elektronický okruh,“ pokračuje Simona Hoskovcová. „Větší dítě, které nebude chtít být kontrolované, se toho zařízení stejně bude snažit zbavit. A pokud to tak snadno nepůjde – kde je respekt k němu? Myslím, že si všichni pamatujeme na drobná dobrodružství z dětství, kdy jsme nešli ze školy přímo. Pamatuji se, jak jsme jednou v parku zapálili nějaké křoví, a pak trnuli při každém zahoukání, jestli už hoří a jede pro nás policie… od té doby jsme si nic takového nedovolili. Právě takovými zkušenostmi si dítě ověří, že to, co mu rodič říká, má nějakou platnost. Hyperkontrola ho o tyhle zkušenosti ochudí.

Sledovala jsem internetové diskuse kolem zmizení Aničky a jedna diskutující, Češka žijící v Americe, se tam podivovala nad tím, jak je možné, že tady děti někam chodí samy. Tam že je prostě všude vozí a dítě nikdy není bez dozoru. Mně ale přijde, že pokud je společnost v takovém stavu, že je pro děti takhle nebezpečná, je na nás dospělých začít něco dělat s ní, a ne zúzkostňovat děti. Pokud vyrostu s tím, že moje okolí je plné potenciálního nebezpečí a jediné, co můžu udělat, je schovávat se v nějaké bublině, pochopitelně to není základ k psychické odolnosti.“

Hudba nedaleké budoucnosti

Technologie, která umožňuje čipování lidí už teď, se jmenuje RFID – radiofrekvenční identifi kační čip. Je to v podstatě mnohem sofistikovanější verze čárového kódu, miniaturní „čtvereček“, který může obsahovat jakékoli informace. Zatím je jeho hlavní využití v obchodě a logistice. Oproti čárovému kódu má řadu výhod: Není nutný přímý kontakt se čtečkou, ale je možné ho načíst na vzdálenost několika desítek až stovek metrů. RFID čipy lze načítat hromadně, místo zdlouhavého vykládání každého kousku zboží se tedy možná brzy dočkáme toho, že v supermarketu jednoduše projedeme s naplněným vozíkem portálem a na displeji přečteme celkovou cenu.

Použití radiofrekvenčních čipů pro identifikaci lidí a nikoli zboží je už skutečností. U nás se už brzy začnou používat pro institut „domácího vězení“ – u méně závažných přestupků bude odsouzenému umožněno, aby si trest odpykal doma, a odlehčil tak přeplněným věznicím. Čip, připevněný na kotníku, hlídá, zda neopouští místo bydliště či zaměstnání. „Co se monitorování dětí týče, již brzy budou rodičům k dispozici aktivní RFID tagy ve formě přívěsků, které budou komunikovat se čtečkou velikosti mobilního telefonu na vzdálenost několika desítek metrů v zástavbě a několika set metrů na volném prostranství,“ vysvětluje Karel Maroušek, jednatel společnosti Active-id zabývající se vývojem a využitím RFID systémů. „Tato zařízení neudávají polohu jako GPS lokalizátory, jde spíš o obdobu lavinového ‚pípáku‘. Díky volitelné citlivosti přijímače pak bude možné měnit velikost aktivního pole, určeného pro pohyb dítěte. Systém bude registrovat vzdálení dítěte od matky a jejich opětovné přibléžení. Unesené dítě nalézt nedokáže, může ale mamince ušetřit spoustu starostí.“

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývají výhody i nevýhody RFID čipů oproti GPS lokalizátorům. Nespornou výhodou je jejich nepatrnost; zásadní nevýhodou pak omezený dosah. Narazíme-li v populárních článcích na spekulace typu „kdyby se děti čipovaly jako psi, bylo by nalezení uneseného dítěte otázkou několik hodin“, jde o zjevný nesmysl. Čipy používané pro psy slouží především k identifi kaci, nikoli k dohledání ztraceného či ukradeného zvířete. Jsou pasivní, to znamená, že nemají vlastní zdroj energie. Aktivují se a vydají svou informaci až poté, co se ocitnou v dosahu čtečky. I aktivní čipy s vlastní miniaturní baterií mají však omezený dosah. Dítě zavlečené stovky kilometrů daleko rozhodně najít neumožní.

Tomu, aby se používání identifikačních čipů mohlo stát široce používanou, či dokonce povinnou záležitostí, zatím brání především etické zábrany, strach z „čipové totality“. Lze si však představit i pozitivní způsoby využití. Čip může např. obsahovat důležité zdravotnické informace, které v případě kritické situa -ce lékařům usnadní práci.

GPS lokalizátory asi svět nezmění; radiové čipy by ale mohly. Možná prožíváme zlomové období, aniž bychom si to uvědomovali. Mobilní telefon se před dvaceti lety zdál výstřední a nepraktickou hračkou, která nikdy nedojde masového rozšíření. I přes názory psychologů to ale budou uživatelé, kdo o tom rozhodnou.