Náš příběh o pěstounské péči – 11. díl: První měsíc je za námi

Nachystali jsme pro ni dárky, o kterých jsme si mysleli, že udělají čtyřleté holčičce radost.

Panenku a plyšovou hračku prohlédla jen zběžně a knížku s obrázky zvířátek odložila hned, jak z ní sundala ozdobný papír. Zato kočárek, ten jí udělal radost. Převrátila ho kolečky nahoru a rukou je začala roztáčet. U této zábavy vydržela hodně dlouho.

Večer po oslavě jsem vytáhla Anetčin deník, abych tam zapsala všechny pokroky a zajímavosti uplynulého měsíce:

Po prvních pár dnech strávených u nás měla Anetka asi pocit, že už je příliš dlouho na jednom místě, se stále stejnými lidmi a zřejmě proto se rozhodla, trochu rozptýlit sebe i nás.

Byla neděle dopoledne. Já běhala po kuchyni zaměstnaná přípravou oběda a kluci se učili. Anetka, ponechána na chvíli sama sobě, chodila po celém domě, až došla do pokojíku, kde se učil Toník. Ten donesl Anetku zpět do kuchyně, aby měl na učení klid, ale ona tam šla za ním po chvíli znovu.

Čekala jsem, že jí zase donese, ale místo toho přišel manžel a ptá se: "Kdepak máte Anetku?"

"Je v pokojíku s Toníkem", odpovídám.

Ale on na to: "A víš, že není? Je venku před domem. Šel jsem náhodou ze sklepa něco vyhodit do popelnice a vidím ji na chodníčku."

Otočil se a šel pro ní. Anetka utíkala v tepláčkách, tričku a bačkůrkách sněhem (byl únor) podél našeho plotu a nahlas se smála. Manžel jí dohnal až za zahradou. (Kde se v ní vzala ta rychlost?) Po cestě šlápla do psího hovínka, takže když jí manžel přinesl celou rozdováděnou domů, rozšlapala "to" na verandě i v chodbě.

Od té doby jsme začali zamykat vchodové dveře.

Jak jsme splnili úkoly - smrkání a kousání?

Anetka nerozuměla pokynům jako: "Kousej, smrkej nebo foukni nosem". Nezbylo, než jí význam slov a výsledek takového počínání názorně předvést.

Zatímco smrkání do umyvadla brala jako zajímavou disciplínu, kousání se nám dlouho nedařilo. Co bylo jednou v pusince, to šlo okamžitě do žaludku. Po mnoha neúspěšných pokusech jsem pozměnila postup. Místo: strčit do pusy - rozkousat - spolknout, jsem udělala: strčit do pusy - rozkousat - vyplivnout zpět na talíř. A kdo to bude mít lépe rozkousané tomu zatleskáme.

Anetka se jen nerada loučila se soustíčkem, ale nakonec se to povedlo. Konečně pochopila význam slovesa kousat. Že by ho ale nějak přehnaně často převáděla do praxe, to se prozatím říct nedá. Snad se to dlouhodobějším tréninkem zlepší.

Mluvení:

Víte například, co je to POPAPU? No, to je něco, co dostanete po papu. Čili po jídle. Jenže nám trvalo dost dlouho, než nám došlo, že se tímto shlukem slabik Anetka dožaduje PITÍ.

Pití - takové jednoduché slovo.

"Anetko, řekni PITÍ."

"Tití"

"Ne tití, ale Pi-Tí."

"Tití"

"Anetko, jak dělá ptáček?"

"Pí, pí, pí."

"No výborně! Tak řekni: Pi - tí."

"Ti-tí."

"Ne,ne. Zkus to znovu. Jako ten ptáček: PÍ - tí."

"Pí-pí."

Jediné čeho jsme dosáhli po několikadenním snažení bylo: Pí-tí-tí.

A po každém jídle si stejně řekla o POPAPU.

Naučit Anetku mluvit, je teď jedna z nejdůležitějších věcí. Otázka, jestli se vůbec naučí mluvit a pokud ano, jestli bude mluvit rozumně, mě hodně trápí. Proto jsem ráda, že nyní, po měsíci mohu napsat, že jsme Anetku naučili dalších několik slov: mamí, tatí, aha, na (když něco podává), mám. A k tomu umí napodobit zvuky asi pěti zvířátek.

Dokonce už řekla i první věty: Mimí hajá. Není papíu (papír). Tata tíh (padá sníh). Není tata tíh (už nepadá sníh). Ci taty (chci taky).

Těchto pár slov je odměna za každodenní trénink. Ani jediné slovo jsme nedostali zadarmo.

Jak si tak přemýšlím, co se ještě v uplynulém měsíci stalo, přišel za mnou ke stolu Vítý a ptá se:

"Co to děláš?"

"Píšu Anetce deník."

"Joo? A nám jsi taky psala deník?" zeptal se trochu žárlivě.

"Představ si, že jo. Ale vždyť o tom přece víš." A vytáhla jsem ze šuplíku dva sešity.

To už u nás byl i Toník.

"Mamí, přečti nám z toho něco," zaprosil.

Tak tedy ano. Odložila jsem Anetčin deník a otevřela ty klučičí.

Přes stránky nadepsané: Jak miminko přibývalo a rostlo, Jaké dělalo pokroky, První slova, Dětské nemoci...jsme se dostali až k části nadepsané: Slavné výroky. Tam mám zapsány hlášky našich kluků, které z nějakého důvodu stály za zapsání.

Vítý

2 roky-první věta: Mami hele, Boženka kouká.

2,5 roků- Toníček je malý člověk a maminka je velká človka.

3 roky- u polévky s obrázkovými těstovinami: Tatí, máš tam srdíčko. Máš tam srdko v rohu talíře!

4 roky- maminka vysvětluje: Křižáci měli na praporu kříž a husiti kalich.

Vítý: A já, kdybych byl husák, namaloval bych si na prapor husu."

Toník

3 roky- Tatí, už bude ten osohňor? (ohňostroj)

3,5 roku- Maminko, budeme si hrát na prasátka. Ty budeš maminka prasátková, já budu prasečí miminko a Vítý bude tatínek prasák.

4 roky- ...a mysli na to, maminko, že já stejně neusnu. S tím počítej.

4,5 roku- nakreslil si na ruku propiskou tečku a řekl: Maminko dívej-tečka CZ.

Není to špatné, zavzpomínat si. Moc jsme se s klukama zasmáli. Když jsem ale potom znovu otevřela Anetčin deník, bylo mi najednou nějak úzko. Dvouleté děti mluví lépe, než naše čtyřletá Anetka. Úzkostí se mi stáhlo hrdlo a vyschlo mi v ústech. Bude lepší, když ten deník zase zavřu a dám si radši nějaké pořádné POPAPU.