Proč ve vztazích svádíme stále stejné boje?

Jak to, že i druhý a třetí vztah skončil úplně stejným fiaskem jako ten první? Stejné hádky, tentýž pocit, že mi vlastně vůbec nerozumí, a ani se o to nesnaží. Na vině často bývá nefunkční scénář, který jsme se naučili v dětství a donekonečna ho opakujeme, i když už dávno nefunguje…

Představte si, že přijdete ráno s partnerem k autu, zaparkovanému jako obvykle před domem, a zjistíte, že je totálně vykradené a nepojízdné. Přitom jste slíbili přátelům, že jim ho půjčíte na svatbu a obřad začíná za půldruhé hodiny. Anebo jste domluveni s rodiči vzdálenými 150 km, že jim přijedete pomoct s úklidem po malování. Prostě krizová situace. Jste ve stresu, musíte nahlásit škodu, počkat na příjezd policie, a navíc co nejrychleji vymyslet nový plán, abyste zachránili, co se dá. V běžných situacích jsme schopni racionálně uvažovat, volit vhodné formy komunikace, ale stres, to je ta pravá chvíle, kdy naskočí náš naučený životní scénář, který nás provází od nejranějšího dětství.

„Já za to nemůžu, zamkla jsem auto a zajistila volant jako vždycky. Nezlob se na mě,“ začnete se úporně bránit, zatímco partnera vůbec nenapadlo vás obviňovat. Jenže ve chvíli, kdy je rozčilený a naštvaný, ho vaše zbytečné omluvy ještě víc dopálí – takže se na vás nakonec přece jen zlobit bude. „Proč jsi nezaparkoval/a pod lampou!? Já ti přece pořád říkám, že si zloděj vybere auto, na které není vidět,“ zaútočí partner. Anebo se pokusí situaci odlehčit: „Hele, máš kliku, nechal ti na sedačce tvoji oblíbenou kšiltovku.“ Jenže na takové řeči teď nemáte vůbec náladu! „Životní scénáře se učíme jako malí ještě dřív, než začneme mluvit, v tzv. preverbální době. Jde o velmi časné rozhodnutí dítěte o tom, co musí dělat, aby byly uspokojeny jeho základní životní potřeby. Pokud dítě získá matčinu pozornost, jen když pláče a křičí, naučí se brečet, aby k němu rodiče přišli. Naučí se, že jeho potřeba blízkosti, lásky, bezpečí bude uspokojená, jen pokud se jí bude hlasitě dožadovat. Když bude klidné a potichu, nedočká se,“ předkládá psycholožka Ivana Veltrubská vysvětlení vyplývající z transakční analýzy Erica Berneho.

Dítě, které je často trestané, když něco nechtíc provede (vylije šťávu, shodí vázičku, ušpiní pastelkami koberec, odře nové kolo atd.), se naučí být ve chvíli, kdy hrozí odhalení průšvihu, „neviditelné“. Dítě, jemuž se dostává pozornosti a láskyplných projevů především jako odměny „za vzorné chování“ a jež slyší, že „ta zlobivá holka není moje Janička“, se naučí, že láska je podmínečná – chci-li ji získat, musím se zavděčit.

Podle této teorie vznikají základní životní scénáře do tří let věku především na základě interakce dítěte s pečující osobou. Další korekce scénářů jsou možné ve školním věku, případně v pubertě, kdy se u dítěte začíná objevovat potřeba kontaktů s vrstevníky a uznání kamarády. Přestože později už obvykle jednáme dospěle a přiměřeně situaci, v těžkém stresu automaticky naskočí obranné mechanismy odpovídající našemu scénáři – někdo reaguje

únikem, jiný agresí, další racionalizací – vůbec si přitom neuvědomujeme, že to, co nám kdysi zaručilo úspěch, je dnes nefunkční.

Jako v pohádce

Základní životní scénáře jsou v nás tak hluboce ukryté, že je zpravidla nemáme zpracované na vědomé úrovni. Pokud na partnera ve stresu uplatníme to, co kdysi zabíralo na mámu, a očekávané uklidnění situace se nedostaví, máme o to větší tendenci přisuzovat vinu za konflikt právě jemu. My jsme se přece snažili, jak nejlíp umíme, to ten druhý nechápe, neposlouchá, nechce rozumět.

Možná, že krizové životní scénáře našeho partnera vypadají jinak a nejsou s našimi kompatibilní anebo ho konkrétní situace tolik nestresuje a naše chování nechápe, připadá mu podivné, nepřiměřené, a tak reaguje znechuceně a s despektem. Podle psycholožky Ivany Veltrubské si jednotlivé scénáře lépe uvědomíme s pomocí klasických pohádek, které je předkládají takřka v krystalicky čisté podobě. I pohádkoví hrdinové hledají lásku, štěstí, uznání… Odcházejí do světa a každý vlastním, typickým způsobem zdolává překážky – Jiřík ze Zlatovlásky na cestě za uznáním volí cestu obětí, pomáhá hlava nehlava, dokonce i tu vlastní by obětoval.

Malá mořská víla obětuje lásce vlastní nesmrtelnost, trpí v němém lidském těle tak dlouho, dokud se, nemilovaná, nestane jen pěnou na vlnách. „Pomáhající scénář bývá v pohádkách evropského regionu častý,“ říká psycholožka. „Neméně často se setkáváme s bojovným scénářem – hrdina na své cestě musí setnout hlavy drakovi, zabít čarodějnici, černokněžníka, porazit zlého krále ze sousední říše. V bojovém scénáři hledáte nepřítele, který symbolizuje něco zlého, obludu, již máte právo zlikvidovat. V orientálních pohádkách nacházíme jiné scénáře – v nichž vede k úspěchu chytristika, kombinace důmyslnosti s vypočítavostí a určitá lstivost. V Pohádkách tisíce a jedné noci si například hoch získá sultánovo uznání, jen pokud se mu podaří sultána okrást.“

Co pohádka, to cesta… Jenže ten, kdo stále jen hledá nepřítele, bude narážet na odpor a stále jen bojovat. Kdo popírá vlastní potřeby a snaží se za každou cenu uspokojit druhé, se rozdá a vyhoří, chytrák narazí na ještě většího chytráka, který ho na celé čáře převeze.

Máme-li v dospělosti naplnit své potřeby sounáležitosti, lásky, respektu a uznání, potřebujeme zvládnout vícero různorodých scénářů, nejen opakovat stále tutéž dětskou roli. Tahle cesta totiž téměř jistě povede k pocitům nespokojenosti, zklamání, osamění, někdo má tendenci se litovat, jiný má vztek na všechny muže, případně ženy nebo rovnou na celý svět.

Jak se naučit jiné role?

„Ve stresové situaci má manžel tendenci útočit, jako by hledal viníka. Vím, že to nemyslí tak zle, jak to vypadá. Proto jsem se ho vždycky snažila uklidňovat, ale bylo to, jako když přilévám olej do ohně. On křičel, mně to bylo líto, nakonec nás ta hádka mrzela oba,“ vypráví pětatřicetiletá Veronika. „Jednou, nevím, co to do mě vjelo, jsem na něj houkla: Už přestaň, za tohle si můžeš sám. A on se najednou zarazil, chvíli mlčel – čekala jsem další výbuch, ale kupodivu se začal uklidňovat a rozumně přemýšlet,“ dodává Veronika.

Od té doby si dává pozor, aby nevjela do starých kolejí a nezkoušela rozzlobeného manžela konejšit jako děcko – někdy je sice zautomatizovaný scénář rychlejší než myšlenka, ale přece jen se jí postupně daří zbavit se pocitu, že musí za každou cenu udržet klid. Změna jejího chování nakonec prospěla i manželovi. Když ho přestala „umravňovat“ zvenčí, jako by se mu otevřela možnost lépe reflektovat vlastní chování.

Raději s odbornou pomocí

I ta „hodná holčička“, které už táhne čtyřicítka, si může dovolit „bouchnout do stolu“ a sdělit rodině, že ji už nebaví po každém uklízet. Rozdá úkoly, přenechá část svých kompetencí partnerovi a dětem – a když vytrvá, přesvědčí se, že ji kvůli tomu vůbec nepřestali mít rádi.

„Pokud chceme na svých životních scénářích něco změnit, musíme si nejprve uvědomit, jaké ty naše scénáře jsou a kdy do téhle role vklouzneme,“ upozorňuje psycholožka Veltrubská. Samotným se nám to ale nemusí podařit, protože se vydáváme do „zakázaných“ oblastí svého Já. Pomoci by nám mohl například některý z kurzů sebepoznání a osobnostního rozvoje. Ivana Veltrubská pořádá kurzy na téma životní scénáře a naše vztahy formou skupinových setkání, kde si účastníci vzájemně přehrávají scénky, v nichž se mohou podívat na tu zakázanou část sebe sama, která nefunkční scénáře spouští.

„Lidé, kteří mají v životě potíže, si velmi často ke svému scénáři vybírají příslušného protihráče. Když jsem Desdemona, potřebuju Othella. Pokud odejde ze scény dřív, než mě přiškrtí, najdu si nového Othella, protože neumím reagovat na jiné lidi. Vybírám si stejné vztahy, rozehrávám stejnou hru, opakuji stejné chyby. Teprve, když jsem schopna svůj scénář nahlédnout, mám šanci něco měnit, učit se používat ve stresové situaci i jiné role. Kdyby Desdemona jednala jinak, kdyby nebyla trpitelka, třeba by se jí podařilo Othella zklidnit,“ dodává odbornice.

Jednoduchá prevence

Existuje ale i poměrně jednoduchá prevence: poznat už v raném dětství více výchovných stylů, naučit se reagovat na více pečujících osob. „Dříve, když děti vyrůstaly ve větších, často i ve vícegeneračních rodinách, byl kontakt s větším počtem blízkých osob přirozený. Možná i proto byli lidé dřív psychicky odolnější. Širší rodina nabízela větší paletu reakcí, děti se přizpůsobovaly různým požadavkům, s jedním scénářem by nevystačily,“ konstatuje psycholožka.

Dnešní děti bývají v prvních letech v úzkém kontaktu především s mámou a naučí se reagovat na ni. Pokud babičky a dědové mají během hlídání vnoučat jiné nároky, rodiče to často nesou dosti nelibě. „Když u babičky může dítě něco jiného než doma, pokud s tátou dělá věci, které nedělá s mámou, je to ve skutečnosti jen dobře. Jde spíš o to, aby se dospělí domluvili na základních mantinelech a pravidlech,“ dodává odbornice.